Saint et Grand Samedi 15/04/23 – Lectures des vêpres à se partager (samedi matin)

Chers frères et chères soeurs,

15 lectures sont prévues aux vêpres qui précèderont la Liturgie de St Basile, ce samedi 15 avril au matin.

Nous prévoyons de partager ces lectures entre différent(e)s lectrices ou lecteurs et dans différentes langues.

Merci, de signaler votre intérêt par mail ou message pour participer. Je vous indiquerai (ou nous conviendrons ensemble de) ce que vous aurez à lire.

Merci de bien préparer votre lecture en lisant le texte, avant de venir à l’église samedi matin.

Les textes sont ci-dessous, en français, slavon, et pour une partie d’entre eux en géorgien (mais vous pouvez me proposer une autre langue). Vous les trouverez aussi sous les liens ci-dessous :

Au format .odt.

Au format .pdf.

En Christ

1. Lecture du Livre de la Genèse (1,1-13)

Au commencement Dieu créa le ciel et la terre. La terre était invisible et informe ; les ténèbres étaient au-dessus de l’abîme, et l’Esprit de Dieu planait au-dessus de l’eau. Et Dieu dit : « Que la lumière soit ». Et la lumière fut. Et Dieu vit que la lumière était bonne ; et Dieu sépara la lumière d’avec les ténèbres. Et Dieu appela la lumière « jour » et les ténèbres, Il les appela « nuit ». Et il y eut un soir, et il y eut un matin : jour un.

Et Dieu dit : « Qu’il y ait un firmament au milieu de l’eau et qu’il sépare l’eau d’avec l’eau. » Et il en fut ainsi. Et Dieu fit le firmament, et il sépara l’eau au dessous du firmament d’avec l’eau au-dessus du firmament. Et Dieu appela le firmament « ciel » ; et Dieu vit que cela était bon. Et il y eut un soir et il y eut un matin : deuxième jour.

Et Dieu dit : « Que l’eau qui est au-dessous du ciel se rassemble en un seul lieu, et que le sec paraisse. » Et il en fut ainsi. Et l’eau au-dessous du ciel se rassembla en un seul lieu. Et le sec parut. Et Dieu appela le sec « terre » et les eaux rassemblées, Il les appela « mer ». Et Dieu vit que cela était bon.

Et Dieu dit : « Que la terre fasse pousser des prairies, des herbes répandant leur semence selon l’espèce et la ressemblance, et des arbres féconds donnant sur la terre des fruits contenant la semence selon l’espèce. » Et il en fut ainsi. Et la terre produisit des prairies, des herbes répandant leur semence selon l’espèce et la ressemblance et des arbres féconds donnant sur la terre des fruits contenant la semence selon l’espèce. Et Dieu vit que cela était bon. Et il y eut un soir et il y eut un matin : troisième jour.

1. Бы́тия чте́ние (1,1-13).

В начале сотвори́ Бог не́бо и зе́млю. Земля́ же бе неви́дима и неустро́ена, и тьма верху́ бе́здны: и дух Бо́жий ноша́шеся верху́ воды́. И рече́ Бог: да бу́дет свет, и бысть свет. И ви́де Бог свет, я́ко добро́: и разлучи́ Бог между све́том и между тьмо́ю. И нарече́ Бог свет день, а тьму нарече́ нощь. И бысть ве́чер, и бысть утро, день еди́н. И рече́ Бог: да бу́дет твердь посреде́ воды, и да бу́дет разлуча́ющи посреде́ воды и воды́: и бысть та́ко. И сотвори́ Бог твердь: и разлучи́ Бог между водо́ю, я́же бе под тве́рдию, и между водо́ю, я́же бе над тве́рдию. И нарече́ Бог твердь не́бо, и ви́де Бог, я́ко добро́: и бысть ве́чер, и бысть утро, день вторы́й. И рече́ Бог: да собере́тся вода, я́же под небесе́м, в собра́ние еди́но, и да яви́тся су́ша: и бысть та́ко. И собра́ся вода, я́же под небесе́м, в собра́ния Своя́, и яви́ся суша. И нарече́ Бог сушу зе́млю, и собра́ния вод нарече́ моря, и ви́де Бог, я́ко добро́. И рече́ Бог: да прорасти́т земля́ былие травно́е, се́ющее се́мя по ро́ду и по подо́бию, и дре́во плодови́тое творя́щее плод, ему́же семя его́ в нем по роду на земли́: и бысть та́ко. И изнесе́ земля́ былие́ травно́е, се́ющее се́мя по ро́ду и по подо́бию, и дре́во плодови́тое творя́щее плод, ему́же се́мя Его́ в нем по роду на земли́: и ви́де Бог, я́ко добро́. И бысть ве́чер, и бысть утро, день тре́тий.

1. წიგნი შესაქმისაჲ (1,1-13)

დასაბამად ქმნნა ღმერთმან ცაჲ და ქუეყანაჲ. ხოლო ქუეყანაჲ იყო უხილავ და განუმზადებელ და ბნელი ზედა უფსკრულთა. და სული ღმრთისაჲ იქცეოდა ზედა წყალთა. და თქუა ღმერთმან: იქმენინ ნათელი და იქმნა ნათელი. და იხილა ღმერთმან ნათელი, რამეთუ კეთილ. და განწვალა ღმერთმან შორის ნათლისა და შორის ბნელისა. და უწოდა ღმერთმან ნათელსა დღე და ბნელსა უწოდა ღამე. და იქმნა მწუხრი და იქმნა განთიად დღე ერთი.

და თქუა ღმერთმან: იქმენინ სამყარო შორის წყლისა და იყავნ განმყოფელ შორის წყლისა და წყლისა. და იქმნა ეგრეთ. და განყო ღმერთმან შორის წყლისა, რომელი იყო ქუეშე კერძო სამყაროჲსა და შორის წყლისა ზედა კერძო სამყაროჲსა. და უწოდა ღმერთმან სამყაროსა ცაჲ და იხილა ღმერთმან, რამეთუ კეთილ. და იქმნა მწუხრი და იქმნა განთიად დღე მეორე.

და თქუა ღმერთმა შეკერბინ წყალი ქუეშე კერძო ცისა შესაკრებელსა ერთსა, და გამოჩნდინ ჴმელი. და იქმნა ეგრეთ. და შეკრბა წყალი ქუეშე კერძო ცისა შესაკრებელთა მათთა. და გამოჩნდა ჴმელი. და უწოდა ღმერთმან ჴმელსა ქუეყანაჲ და შესაკრებელსა წყალთასა უწოდა ზღუებ. და იხილა ღმერთმან, რამეთუ კეთილ.

და თქუა ღმერთმან: აღმოამორჩენ ქუეყანამან მწუანვილი თივისაჲ. მთესველი თესლისაჲ, ნათესავობისაებრ და მსგავსებისა და ხე ნაყოფიერი მყოფელი ნაყოფისა, რომლისა თესლი მისი მის თანა მსგავსებისაებრ ქუეყანასა ზედა. და იქმნა ეგრეთ. და გამოიღო ქუეყანამან მწუანვილი თივისაჲ, მთესველი თესლსა ნათესავობისაებრ და მსგავსებისაებრ და ხე ნაყოფიერი, მყოფი ნაყოფისაჲ, რომლისა თესლი მისი მის თანა ნათესავობისაებრ ქუეყანასა ზედა. და იხილა ღმერთმან, რამეთუ კეთილ. და იქმნა მწუხრი და იქმნა განთიად დღე მესამე.

2. Lecture de la Prophétie d’Isaïe (60,1-16)

Resplendis, resplendis, Jérusalem ! Car ta lumière paraît, et la gloire du Seigneur s’est levée sur toi. Voici que les ténèbres couvriront la terre et l’obscurité, les peuples ; mais sur toi le Seigneur se lèvera, et sa gloire resplendira sur toi. Et les rois marcheront dans ta lumière, et les nations dans ta clarté. Porte tes regards alentour et vois. Lève les yeux, Sion, et vois alentour tes enfants rassemblés ; voici que tous tes fils viennent de loin et tes filles sont portées sur les épaules. Alors tu verras, tu seras dans la crainte et frappée au coeur5 ; car afflueront vers toi les richesses de la mer, des nations et des peuples ; viendront des troupeaux de chameaux, les chameaux de Madian et d’Épha te couvriront ; tous viendront de Saba chargés d’or, ils apporteront de l’encens et des pierres précieuses, et ils proclameront la bonne nouvelle du salut du Seigneur. Et toutes les brebis de Cédar se rassembleront chez toi ; les béliers de Nabaioth viendront à toi ; ils seront élevés sur mon autel en offrande agréable, et ma maison de prière sera glorifiée.

Qui sont-ils ceux qui volent comme des nuées, comme des colombes avec leurs petits ? Les îles m’ont attendu et les vaisseaux de Tarsis en premier pour ramener tes enfants de loin avec leur argent et leur or, à cause du saint nom du Seigneur, à cause de la gloire du Saint d’Israël ; des étrangers rebâtiront tes murailles, et leurs rois seront à ton service ; car dans ma colère Je t’ai frappée, et dans ma miséricorde Je t’ai aimée. Tes portes seront toujours ouvertes, jour et nuit elles ne se fermeront pas, afin de laisser entrer la puissance des nations et d’amener leurs rois ; car les nations et les rois qui ne te serviront pas périront, et ces nations seront entièrement anéanties. La gloire du Liban viendra à toi, par le cyprès, le pin et le cèdre tout ensemble, pour glorifier mon sanctuaire ; le lieu où se tiennent mes pieds, Je le glorifierai ; ils viendront à toi dans la crainte, les fils de ceux qui t’ont humilié et irrité6, et l’on t’appellera cité du Seigneur, Sion du Saint d’Israël, parce que tu as été délaissée et haïe et qu’il n’y avait personne pour te secourir. Je t’établirai dans la joie éternelle et l’allégresse d’âge en âge. Et tu suceras le lait des nations, tu mangeras les richesses des rois, et tu sauras que moi, Je suis le Seigneur qui te sauve et qui te délivre, le Dieu d’Israël.

2. Проро́чества Иса́иина чте́ние (60,1-16)

Свети́ся, свети́ся, Иерусали́ме, прии́де бо твой свет, и сла́ва Госпо́дня на тебе́ возсия́. Се тьма покры́ет зе́млю и мрак на язы́ки, на тебе́ же яви́тся Госпо́дь, и сла́ва Его́ на тебе́ у́зрится. И по́йдут царие све́том твои́м и язы́цы све́тлостию твое́ю. Возведи́ о́крест о́чи твои́, и виждь собра́ная чада твоя́: се приидо́ша вси сы́нове твои́ издале́ча, и дще́ри твои́ на ра́мех во́змутся. Тогда́ у́зриши, и возра́дуешися, и убои́шися, и ужасне́шися се́рдцем, я́ко преложи́тся к тебе́ бога́тство морско́е, и язы́ков, и люде́й. И прии́дут к тебе́ стада́ вельблю́д, и покры́ют тя вельблю́ди Мадиа́мстии и Гефа́рстии: вси от Са́вы прии́дут, нося́ще зла́то, и Лива́н принесу́т, и ка́мень че́стен, и спасе́ние Госпо́дне благовозвестя́т. И вся о́вцы Кида́рския соберу́тся тебе́, и о́вии Навео́фстии прии́дут к тебе́, и вознесу́тся прия́тная на же́ртвенник Мой, и дом моли́твы Мое́й просла́вится. Ки́и суть, и́же я́ко о́блацы летят, и я́ко го́луби со птенцы́ ко Мне? Мене́ о́строви жда́ша, и корабли́ Фарси́йстии в пе́рвых, привести́ ча́да Твоя́ издале́ча, и сре́бро и зла́то их с ни́ми, И́мене ра́ди Госпо́дня Свята́го, и за е́же Свято́му Изра́илеву сла́вну бы́ти. И сози́ждут сы́нове иноро́днии сте́ны Твоя́, и ца́рие их предстоя́ти бу́дут тебе́; за гнев бо Мой порази́х тя, и за ми́лость Мою́ возлюби́х тя. И отве́рзутся врата́ Твоя́ при́сно, день и нощь не затворя́тся, ввести́ к тебе́ си́лу язы́к, и цари́ их ведо́мыя. Язы́цы бо и царие, и́же не порабо́тают ти, поги́бнут, и язы́цы запусте́нием запусте́ют. И сла́ва Лива́нова к тебе́ прии́дет, кипари́сом, и пе́вгом, и ке́дром, вку́пе просла́вити ме́сто свято́е Мое́, и ме́сто ног Мои́х просла́влю. И по́йдут к тебе́ боя́щеся сы́нове смири́вших тя и раздражи́вших Тя и покло́нятся следа́м ног твои́х вси прогне́вавшии тя: и нарече́тся град Госпо́день, Сио́н Свята́го Изра́илева. За сие́, я́ко был еси́ оставле́н и возненави́ден, и не бе помога́ющаго ти: положу́ тя в ра́дость ве́чную, весе́лие родо́м родо́в. И изсее́ши млеко́ язы́ков, и бога́тство царе́й сне́си, и уразуме́еши, я́ко Аз Госпо́дь спаса́яй тя, и избавля́яй тя Бог Изра́илев.

2. ესაია წინასწარმეტყველი (60,1-16)

განათლდი, განათლდი, იერუსალიმ! რამეთუ მოიწია ნათელი შენი, და დიდებაჲ ღმრთისაჲ შენ ზედა აღმობრწყინდა. აჰა, ბნელმან დაფაროს ქუეყანაჲ და ნისლი წარმართთა ზედა, ხოლო შენ ზედა გამოჩნდეს უფალი და დიდებაჲ მისი შენ ზედა იხილვოს. და ვიდოდიან მეფნი ნათელსა შენსა და წარმართნი ბრწყინვალებასა შენსა. აღიხილენ, აღიხუენ გარემოს თვალნი შენნი, და იხილენ შეკრებულნი შვილნი შენნი. მოვიდნენ ძენი შენნი შორით, და ასულნი შენნი მჴართა ზედა აღებულ იქმნენ. მაშინ იხილო და გიხაროდის, და განჰკრთე გულითა, რამეთუ გარდამოცვალოს შენდამი სიმდიდრე ზღჳსა, და წარმართთა და ერთა. და მოვიდეს შენდა კოლტები აქლემთა, და დაგფარონ შენ აქლემთა მადიამისათა და გეფარისათა, ყოველნი საბაჲთ მოვიდენ, მომღებელნი ოქროჲსა, და გუნდრუკსა შესწირვიდენ შენდა და ქვასა პატიოსანსა და მაცხოვარებითა უფლისაჲთა ხარებულ იყვნენ. და ყოველნი ცხოვარნი კედარისანი შემოკრბენ შენდა, და ვერძნი ნაბეოთისნი მოვიდენ შენდა, და შეიწირნენ შეწყნარებულნი მსხუერპლისაცავსა ზედა ჩემსა, და სახლი სალოცველისა ჩემისა იდიდოს.

ვინ არიან ესენი, რომელნი, ვითარცა ღრუბელნი, ფრინვენ და, ვითარცა ტრედნი, მართუეთა თანა ჩემდა მომართ არს სიონ. მე ჭალაკნი მელოდეს, და ნავნი თარშისანი პირველთა შორის მოყვანებად შვილთა შენთა შორით, და ოქროსა და ვეცხლსა მათსა მათ თანა სახელისათჳს უფლისა წმიდისათჳს ისრაილისა დიდებულ-ყოფად, და აღაშენნენ უცხოტომთა ზღუდენი შენნი, და მეფენი მათნი წარმოგიდგენ შენ, რამეთუ რისხვითა ჩემითა დაგეც, და წყალობითა ჩემითა შეგიყუარენ შენ. და განეხუნენ ბჭენი შენნი სამარადისოდ დღე და ღამე, არა დაეჴშნენ, შემოღებად შენდა ძალსა ნათესავთასა და მეფეთა მოგურილთა, რამეთუ ნათესავი და მვფენი, რომელნი შენ არა გმსახურებდენ, წარწყმდენ, და ნათესავნი მოოჴრებით მოოჴრდენ. და დიდებაჲ ლიბანისა შენდა მოვიდეს საროჲსსა მიერ და ფიჭჳსა და ნაძჳსა ერთბამად დიდებად ადგილი წმიდაჲ ჩემი, და ადგილი ფერჴთა ჩემთა ვადიდო. და მოვიდოდიან შენდამი ძენი დამამდაბლებელთა შენთანი და განმაძჳნებელთა შენთანი შეშინებულნი, თაყუანის-სცემენ კუალთა ფერჴთა შენთასა ყოველნი, რომელნი გაჭირვებდენ შენ, და გეწოდოს ქალაქ უფლისა, სიონ, წმიდისა ისრაილისა, ქმნისათჳს შენისა დატევებულ და მოძულებულ, და არა იყო შემწე, და დაგდვა შორის სიხარულ საუკუნო მხიარულება ნათესავთასა, და სწოვდე სძესა წარმართთასა და სიმდიდრესა მეფეთასა შჭამდე შენ, და სცნა, ვითარმედ მე ვარ უფალი მაცხოვნებელი შენი და გამომჴსნელი შენი, ღმერთი ისრაილისა.

3. Lecture du Livre de l’Exode (12,1-11)

Le Seigneur parla à Moïse et à Aaron dans le pays d’Egypte et dit : « Ce mois est pour vous le commencement des mois ; il sera pour vous le premier des mois de l’année. Parle à toute l’assemblée des fils d’Israël et dis : « Le dixième jour de ce mois que chacun prenne une brebis par maison paternelle, chacun une brebis par maisonnée. Si ceux de la maisonnée sont trop peu nombreux pour une brebis, on prendra avec soi son voisin le plus proche, selon le nombre de personnes, en comptant un nombre suffisant pour manger cette brebis. Ce sera pour vous une bête parfaite, de sexe mâle7, âgée d’un an ; vous la prendrez parmi les agneaux, ou parmi les chevreaux. Vous la garderez jusqu’au quatorzième jour de ce mois, et au soir toute l’assemblée des fils d’Israël l’immolera. Ils prendront de son sang et en mettront sur les deux montants et sur les linteaux des portes, dans les maisons où ils le mangeront. Ils en mangeront la viande cette nuit-là, rôtie au feu, avec des pains sans levain et des herbes amères, ils la mangeront. Vous n’en mangerez rien cru ni bouilli dans l’eau, mais rôti au feu, la tête avec les pieds et les entrailles. Vous n’en laisserez rien jusqu’au matin et vous ne lui briserez pas les os, et ce qui

en resterait au matin, vous le brûlerez au feu. Vous le mangerez ainsi : la ceinture autour de vos reins, les sandales à vos pieds et les bâtons en vos mains, et vous le mangerez à la hâte. C’est la Pâque du Seigneur ». »

3. Исхо́да чте́ние (12,1-11)

Рече́ Госпо́дь к Моисе́ю и Ааро́ну в земли́ Еги́петстей, глаго́ля: ме́сяц сей вам нача́ло ме́сяцей, пе́рвый бу́дет вам в ме́сяцех ле́та. Рцы ко всему со́нму сыно́в Изра́илевых, глаго́ля: в деся́тый ме́сяца сего́ да во́змет ки́йждо овча́ по домо́м оте́честв, ки́йждо овча́ по до́му. А́ще же ма́ло их есть в дому́, я́ко недово́льным бы́ти на овча́, да во́змет с собо́ю сосе́да бли́жняго своего́ по числу́ душ, ки́йждо дово́льное себе сочте́т на овча́. Овча́ соверше́нно, му́жеск пол, непоро́чно и единоле́тно бу́дет вам, от А́гнец и от ко́злищ прии́мете. И бу́дет вам соблюде́но да́же до четвертагона́десять дне ме́сяца сего́: и зако́лют то все мно́жество собо́ра сыно́в Изра́илевых к ве́черу. И прии́мут от кро́ве, и пома́жут на обою́ подво́ю, и на пра́гах в доме́х, в ни́хже снедя́т то́е. И снедя́т мя́са в нощи́ той пече́на огне́м, и опре́сноки с го́рьким зе́лием снедя́т. Не сне́сте от них суро́во, ниже́ варе́но в воде́, но пече́ное огне́м, главу́ с нога́ми и со утро́бою. Не оста́вите от него́ до у́трия, и ко́сти не сокруши́те от него́: оста́нки же от него́ до утра́ огне́м сожже́те. Си́це же сне́сте е́: чре́сла ва́ша препоя́сана, и сапози́ ва́ши на нога́х ва́ших, и же́злы ва́ши в рука́х ва́ших: и сне́сте е́ со тща́нием: Па́сха есть Госпо́дня.

3. წიგნი გამოსლვათაჲ (12,1-11)

სიტყუად იწყო უფალმან მოსესა და აჰრონისა ქუეყანასა მას ეგჳპტელთასა და ჰრქუა: თთუე ესე იყავნ თქუენდა თავად თთუეთა, თთუე პირველი – თთუეთა მათ შინა წელიწადისათა. აწ მივედ შენ და ეტყოდე ყოველსა მას კრებულსა ძეთა ისრაჱლთასა: ათსა მის თთჳსასა მოიღედ თჳთეულად კრავი ერთი თესლად-თესლად და ტომად-ტომად, განიყონ კრავი, სახიდ გამოიღონ. უკუეთუ უმცირეს იყვნენ სახლსა მის და ვერ შემძლებელ იყუნენ კრავისა მის, შეიყონ მეზობელი და მოყუასი სახლად მსგავსად რიცხჳსა მის კაცთასა, მიიღედ თითოეულად, ვითარ ეყოფოდის კრავი იგი, განითუალონ კრავი. ვერძი მოზუერი იყავნ სრულად თქუენდა, საცხოვარისა მისგან ცხოვართასა და თხათასა მოიღოთ. და იყოს იგი თქუენდა დამარხულ კრძალვით ვიდრე მეათოთხმეტედმდე თთჳსა მის, და დაკლას იგი ყოველმან ერმან, კრებულმან ძეთა ისრაჱლისათამან მიმწუხრი. და მოიღონ სისხლისა მისგან და გამონიშნონ ორთავე მათგან წყირთლთა მათ ზედა კართასა და ზღურბლთა მათ ზედა სახლებისა მათისათა, რომელთა შინა შეჭამონ იგი მათ. და შეჭამონ კრავი იგი მასვე ღამესა მწუარი ცეცხლითა, და უფუველი პური და ველისყრდელი ჭამონ, ხოლო შეჭამონ კრავი იგი ესრე სახედ. ნუ უმწუარი ჭამონ, ნუცა წყლითა მგბარი ჭამონ, არამედ მწუარი ცეცხლითა ტფილად ჭამონ, და ადრე შეჭამონ თავფერჴი იგი, ნაწლევითურთ შეჭამონ. ნეშტსა ნუ სადა უტევებედ განთიად, ნუ განაწევებდ, ძუალსა ნუ განსტეხედ, რომელი ნეშტად დაშთეს განთიადმდე, მისგანი იგი ცეცხლითა შეწუედ. და ჭამდენ ესრე სახედ: კუერთხები ჴელთა, სარტყელი – წელთა, ჴამლი – ფერჴთა, მალიად-მალიად მსწრაფლ შეჭამონ, რამეთუ ზატიკი არს უფლისა.

4. Lecture de la Prophétie de Jonas (1,1 – 4,11)

La parole du Seigneur fut adressée à Jonas, fils d’Amathie : « Lève-toi, va à Ninive, la grande ville, et fais-lui connaître mon message, car la clameur de sa méchanceté est montée jusqu’à moi. » Et Jonas se leva pour s’enfuir à Tharsis loin de la face du Seigneur. Il descendit à Joppé où il trouva un vaisseau qui allait à Tharsis et, ayant payé son passage, il y monta pour se rendre à Tharsis, loin de la face du Seigneur. Mais le Seigneur fit se lever un vent sur la mer, et il y eut sur la mer une grande tempête ; et le vaisseau menaçait de se briser.

Les marins prirent peur et crièrent chacun vers son dieu ; pour s’alléger ils jetèrent la cargaison à la mer. Cependant Jonas était descendu au fond du vaisseau, il dormait et ronflait. Alors le timonier s’approcha de lui et lui dit : « Qu’as-tu à ronfler, lève-toi, prie ton Dieu, afin que Dieu nous sauve et que nous ne périssions pas. » Puis ils se dirent les uns aux autres : « Venez, tirons au sort afin de savoir par qui nous vient ce mal. » Ils tirèrent au sort et le sort tomba sur Jonas. Alors ils lui demandèrent : « Dis-nous donc par qui nous vient ce mal ? que fais-tu ici ? d’où viens-tu ? de quel pays et de quel peuple es-tu ? » Il leur répondit : « Je suis un serviteur du Seigneur et je vénère le Seigneur, le Dieu du ciel qui a fait la mer et la terre. »

Alors les hommes furent saisis d’une grande crainte et lui dirent : « Qu’as-tu fait là ? » Car ils savaient qu’il s’enfuyait de devant la face du Seigneur, parce qu’il le leur avait dit. Ils lui demandèrent : « Que te ferons-nous afin que la mer s’apaise pour nous ? » Car la mer se soulevait et la tempête se déchaînait toujours plus. Jonas leur répondit : « Prenez-moi et jetez-moi à la mer, et la mer s’apaisera pour vous. Car j’ai compris que c’était à cause de moi que cette violente tempête est venue sur vous. »

Les hommes peinaient pour gagner la terre, mais n’y parvenaient pas car la mer se soulevait et la tempête se déchaînait toujours plus contre eux. Alors ils crièrent vers le Seigneur et dirent : « Seigneur, ne nous fais pas périr à cause de la vie de cet homme, et ne nous charge pas du sang d’un juste, car, Seigneur, ce que Tu as voulu, Tu l’as fait. » Et prenant Jonas ils le jetèrent à la mer, et la mer calma sa fureur. Et les hommes furent saisis d’une grande crainte pour le Seigneur ; ils offrirent un sacrifice au Seigneur et firent des voeux. Et le Seigneur ordonna à une baleine d’engloutir Jonas, et Jonas demeura dans le ventre de la baleine trois jours et trois nuits.

Des entrailles de la baleine Jonas pria le Seigneur son Dieu et dit : « Dans mon affliction j’ai crié vers le Seigneur mon Dieu et Il m’a exaucé ; du sein des enfers s’est élevé mon cri et Tu as entendu ma voix ; Tu m’as jeté dans les profondeurs du coeur de la mer et les flots m’ont environné ; toutes tes vagues et tes lames ont passé sur moi. Et moi, j’ai dit : J’ai été repoussé loin de tes yeux ; pourrai-je encore tourner le regard vers ton saint temple ? Les eaux m’ont recouvert jusqu’à l’âme ; les tréfonds de l’abîme m’ont englouti, ma tête s’est enfoncée dans les failles des montagnes ; je suis descendu dans la terre dont les serrures sont des verrous éternels ; puisse ma vie remonter vers toi de la corruption, Seigneur mon Dieu. Quand mon âme me quittait, je me suis souvenu du Seigneur ; que ma prière parvienne jusqu’à toi, dans ton saint temple. Ceux qui ne gardent que la vanité et le mensonge ont laissé échapper la miséricorde. Mais moi, au son de la louange et de la proclamation, je t’offrirai un sacrifice ; les voeux que je t’ai faits, Seigneur, je m’en acquitterai pour mon salut. »

Et le Seigneur donna un ordre à la baleine et la baleine rejeta Jonas sur la terre. Le Seigneur adressa la parole à Jonas une seconde fois et lui dit : « Lève-toi, va à Ninive, la grande ville, et fais-lui connaître le message que je t’ai déjà donné. » Jonas se leva et alla à Ninive, comme l’avait dit le Seigneur. Or, Ninive était une grande ville devant Dieu, d’une étendue de trois journées de marche. Jonas entra dans la ville et fit d’abord le chemin d’une journée. Il prêcha et dit : « Encore trois jours et Ninive sera détruite. » Les gens de Ninive crurent en Dieu ; ils proclamèrent un jeûne et se revêtirent de sacs, du plus grand jusqu’au plus petit.

La nouvelle parvint au roi de Ninive, il se leva de son trône, retira son vêtement, se couvrit d’un sac et s’assit sur la cendre. Et, dans Ninive, le roi et ses grands firent une proclamation qui disait : « Que ni hommes, ni bêtes, ni boeufs, ni brebis ne mangent rien, ne paissent pas et ne boivent pas d’eau. » Et hommes et bêtes se couvrirent de sacs et crièrent vers Dieu avec instance, et ils se détournèrent chacun de sa mauvaise voie et de l’injustice que commettaient leurs mains en disant : « Qui sait si Dieu ne se repentira pas, ne cédera pas à nos prières et ne reviendra pas de l’ardeur de son courroux, et nous ne périrons pas ? » Dieu vit leurs oeuvres, comment ils se détournaient de leurs mauvaises voies, et Dieu se repentit du mal qu’il leur avait annoncé, et Il ne le fit pas.

Jonas en éprouva un vif chagrin et fut troublé. Il pria le Seigneur et dit : « Seigneur, n’est-ce pas là ce que je disais lorsque j’étais encore dans mon pays ? C’est pourquoi, voulant prévenir cela, je me suis enfui à Tharsis ; car je savais que Tu es un Dieu miséricordieux, compatissant, longanime et plein de miséricorde et que Tu regrettes les iniquités des hommes. Maintenant, ô Maître et Seigneur, prends donc mon âme, car pour moi mieux vaut mourir que vivre. » Le Seigneur dit à Jonas : « Vas-tu t’attrister à l’excès ? » Et Jonas sortit de la ville et s’assit face à la ville ; là il se fit une hutte et s’assit dedans à l’ombre en attendant de voir ce qui arriverait à la ville. Et le Seigneur Dieu commanda à une plante de pousser au-dessus de Jonas pour donner de l’ombre à sa tête et éloigner ses maux. Jonas éprouva une grande joie à cause de la plante. Mais, à la pointe du jour, le Seigneur Dieu ordonna à un ver de piquer la plante et elle se dessécha. Puis, quand le soleil se leva, Dieu fit venir un vent d’est brûlant, et le soleil frappa la tête de Jonas, au point qu’il défaillait et renonçait à la vie en disant : « Pour moi mieux vaut mourir que vivre. » Alors le Seigneur Dieu dit à Jonas : « Vas-tu t’attrister à l’excès à propos de cette plante ? » Il répondit : « Je suis grandement attristé, jusqu’à en mourir. » Et le Seigneur dit : « Tu t’affliges au sujet d’une plante pour laquelle tu n’as pas travaillé et que tu n’as pas fait croître, qui est venue en une nuit et qui a péri en une nuit. Et moi, comment n’épargnerais-je pas Ninive, la grande ville, dans laquelle il y a plus de cent vingt mille hommes qui ne savent pas distinguer leur droite de leur gauche, et des animaux en grand nombre. »

4. Проро́чества Ио́нина чте́ние (1,1 – 4,14)

Бысть сло́во Госпо́дне ко Ио́не, Сы́ну Амафи́ину, глаго́ля: воста́ни и иди́ в Ниневи́ю, град вели́кий, и пропове́ждь в нем, я́ко взы́де вопль зло́бы его́ ко Мне. И воста Ио́на, е́же бежа́ти в Фарси́с от лица́ Госпо́дня: и сни́де во Иоппи́ю, и обре́те кора́бль иду́щ в Фарси́с: и даде́ нае́м свой, и вни́де в онь плы́ти с ни́ми в Фарси́с от лица́ Госпо́дня. И Госпо́дь воздви́же ветр ве́лий на мо́ри, и бысть бу́ря вели́кая в мо́ри, и кора́бль бе́дствоваше е́же сокруши́тися. И убоя́шася корабе́льницы, и возопи́ша ки́йждо к Бо́гу своему́, и измета́ние сотвори́ша сосу́дов, и́же в корабли́ в мо́ре, еже облегчи́тися от них; Ио́на же сни́де во дно корабля́, и спа́ше ту и храпля́ше. И прии́де к Нему́ ко́рмчий и рече́ ему́: что́ ты хра́плеши? Воста́ни и моли́ Бо́га твоего́, я́ко да спасе́т ны Бог, да не поги́бнем. И рече́ ки́йждо ко и́скреннему своему́: Прииди́те ве́ржем жре́бия, и уразуме́ем, кого́ ра́ди есть зло сие́ на нас; и метну́ша жре́бия, и паде́ жре́бий на Ио́ну. И ре́ша к нему́: возвести́ нам, кого́ ра́ди сие́ зло на нас, и что́ твое́ де́лание есть, и отку́ду гря́деши, и ка́мо и́деши, и от коея́ страны́, и от ки́их люде́й еси́ ты. И рече́ к ним: раб Госпо́день есмь аз и Го́спода Бо́га Небе́снаго аз чту, И́же сотвори́ мо́ре и су́шу. И убоя́шася му́жие стра́хом вели́ким и ре́ша к нему́: что́ сие́ сотвори́л еси́? Зане́ разуме́ша му́жие, я́ко от лица́ Госпо́дня бежа́ше, я́ко возвести́ им. И ре́ша к Нему́: что́ тебе́ сотвори́м, и утоли́тся мо́ре от нас? Зане́ мо́ре восхожда́ше, и воздвиза́ше па́че волне́ние. И рече́ к ним Ио́на: возми́те мя, и вве́рзите в мо́ре, и утоли́тся мо́ре от вас: поне́же позна́х аз, я́ко мене́ ра́ди волне́ние сие́ вели́кое на вы есть. И нужда́хуся му́жие возврати́тися к земли́ и не можа́ху, я́ко мо́ре восхожда́ше и воздвиза́шеся па́че на них. И возопи́ша к Го́сподеви, и ре́ша: ника́коже, Го́споди, да не поги́бнем души́ ра́ди челове́ка сего́, и не даждь на нас кро́ве пра́ведныя: зане́ Ты, Го́споди, я́коже восхоте́л, сотвори́л еси́. И взя́ша Ио́ну и вверго́ша его́ в мо́ре, и преста́ мо́ре от волне́ния своего́. И убоя́шася му́жие стра́хом вели́ким Го́спода, и пожро́ша же́ртву Го́сподеви, и помоли́шася моли́твами. И повеле́ Госпо́дь ки́ту вели́кому пожре́ти Ио́ну: и бе Ио́на во чре́ве ки́тове три дни и три но́щи. И помоли́ся Ио́на ко Го́споду Бо́гу своему́ от чре́ва ки́това, и рече́:

Возопи́х в ско́рби мое́й ко Го́споду Бо́гу Моему́, и услы́ша мя: из чре́ва а́дова вопль мой, услы́шал еси́ глас мой. Отве́ргл мя еси́ в глубины́ се́рдца морска́го, и ре́ки обыдо́ша мя: вся высо́ты Твоя́, и во́лны Твоя́ на мне преидо́ша. И аз рех: отри́нухся от о́чию Твое́ю, еда́ приложу́ призре́ти ми к хра́му свято́му Твоему́. Возлия́ся на мя вода́ до души́ моея́, бе́здна обы́де мя после́дняя, понре́ глава́ моя́ в разсе́лины гор. Снидо́х в зе́млю, ея́же вереи́ ея́ закле́пи ве́чнии. И да взы́дет из истле́ния живо́т мой к Тебе́, Го́споди Бо́же мой. Внегда́ скончава́тися от Мене́ души́ мое́й, Го́спода помяну́х, и да прии́дет к Тебе́ моли́тва моя́ к храму свято́му Твоему́. Храня́щий су́етная и ло́жная, ми́лость свою́ оста́виша. Аз же со гла́сом хвале́ния и испове́дания пожру́ Тебе́, ели́ка обеща́х, возда́м Тебе́ во спасе́ние мое́, Го́сподеви. И повеле́ Госпо́дь ки́тови, и изве́рже Ио́ну на су́шу. И бысть сло́во Госпо́дне ко Ио́не втори́цею, глаго́ля: воста́ни и иди́ в Ниневи́ю, град вели́кий, и пропове́ждь в нем по про́поведи пре́ждней, юже Аз глаго́лах тебе́. И воста Ио́на и и́де в Ниневи́ю, я́коже глаго́ла Госпо́дь: Ниневи́а же бя́ше град вели́к Бо́гу, я́ко ше́ствия пути́ трех дней. И на́чат Ио́на входи́ти во град, я́ко ше́ствие пути́ дне еди́наго, и пропове́да и рече́: еще́ три дни, и Ниневи́а преврати́тся. И ве́роваша му́жие ниневи́йстии Бо́гови, и запове́даша пост, и облеко́шася во вре́тища от вели́ка их да́же до ма́ла их. И́ до́йде сло́во к Царю́ Ниневи́йскому, и воста́ с престо́ла своего́, и све́рже ри́зы своя́ с себе́, и облече́ся во вре́тище, и се́де на пе́пеле. И пропове́дася, и рече́но бысть в Ниневи́и от царя́, и вельмо́ж его́, глаго́лющих: челове́цы, и ско́ти, и воло́ве, и о́вцы, да не вкуся́т ничесо́же, ни да пасу́тся, ниже́ воды́ да пию́т. И облеко́шася во вре́тища челове́цы, и ско́ти, и возопи́ша приле́жно к Бо́гу: и возврати́ся ки́йждо от пути́ своего́ лука́ваго, и от непра́вды су́щия в рука́х их, глаго́люще: кто весть, а́ще раска́ется и умоле́н бу́дет Бог, и обрати́тся от гне́ва я́рости своея́, и не поги́бнем; и ви́де Бог дела их, я́ко обрати́шася от путе́й свои́х лука́вых: и раска́яся Бог о зле, е́же глаго́лаше сотвори́ти им, и не сотвори́. И опеча́лися Ио́на печа́лию вели́кою, и смути́ся. И помоли́ся ко Го́споду, и рече́: О, Го́споди, не сия́ ли у́бо словеса́ моя́, я́же глаго́лах, еще́ сущу ми на земли́ мое́й? Сего́ ра́ди предвари́х бежа́ти в Фарси́с, зане́ разуме́х, я́ко ми́лостив Ты еси́ и щедр, долготерпели́в и многоми́лостив, и кая́йся о зло́бах (челове́ческих). И ны́не, Влады́ко Го́споди, приими́ ду́шу мою́ от Мене́, я́ко у́не ми умре́ти, не́жели жи́ти. И рече́ Госпо́дь ко Ио́не: а́ще зело опеча́лился еси́ ты? И изы́е Ио́на из гра́да, и се́де пря́мо гра́да, и сотвори́ себе́ ку́щу, и седя́ше под не́ю в се́ни, до́ндеже уви́дит, что́ бу́дет гра́ду. И повеле́ Госпо́дь Бог ты́кве, и возрасте́ над главо́ю Ио́ниною, да бу́дет сень над главо́ю его́, е́же осени́ти его́ от злых его́, и возра́довася Ио́на о ты́кве ра́достию вели́кою. И повеле́ Го́сподь Бог че́рвию ра́ннему во у́трие, и подъяде́ ты́кву, и и́зсше. И бысть вку́пе внегда́ возсия́ти со́лнцу, и повеле́ Бог ве́тру зно́йному жегу́щу, и порази́ со́лнце на главу́ Ио́нину: и малоду́шствоваше, и отрица́шеся ду́ши своея́, и рече́: у́не ми умре́ти, не́жели жи́ти. И рече́ Госпо́дь Бог ко Ио́не: зело́ ли опеча́лился еси́ ты о ты́кве? И рече́ (Ио́на): зело́ опечалихся аз да́же до сме́рти. И рече́ Госпо́дь: ты оскорби́лся еси́ о ты́кве, о не́йже не труди́лся еси́, ни воскорми́л еси́ ей, и́же роди́ся обно́щь и обно́щь поги́бе. Аз же не поща́жду ли Ниневи́и гра́да вели́каго, в не́мже живу́т мно́жайшии не́же двена́десять тем челове́к, и́же не позна́ша десни́цы своея́, ниже́ шу́йцы своея́ и ско́ти их мно́зи?

4. იონა წინასწარმეტყველი (1,1 – 4,11)

და იქმნა სიტყუაჲ უფლისაჲ იონაჲს მიმართ, ძისა ამათიანისა, მეტყუელი: აღდეგ და წარვედ ნინევად, ქალაქად დიდად, და ქადაგე მას შინა. აღმოვიდა ღაღადება უკეთურებისა მისისაჲ ჩემდამო. და აღვიდა იონა სივლტოლად თარშიდ პირისაგან უფლისა, და შთავიდა იოპპედ და პოვა ნავი, მიმავალი თარშიდ, და მისცა სანავე მისი და აღვიდა მისდამი ცურვად მათ თანა თარშიდ მიმართ პირისაგან უფლისა. და უფალმან აღადგინა ქარი ზღუასა შინა და იქმნა ღელვა დიდი შორის ზღჳსა. და ნავი დაჭირვებულ იქმნებოდა შემუსრვად.

და შეშინდეს მენავენი. და ჴმობდა კაცად-კაცადი ღმრთისა მიმართ თჳსისა და გარდაყრაჲ ქმნეს ნავისშინათა ჭურჭელთა ზდუად აღსუბუქებად მათგან. ხოლო იონა შთავიდა უბესა ნავისასა, და ეძინა და ხურინევდა. და მოვიდა მისდამი მეპრორე და ჰრქუა მას: რასა ჰხურინავ შენ? აღდეგ და ჰხადე ღმერთსა შენსა, უკუეთუ ვითარ მაცხოვნნეს ჩუენ ღმერთმან და არა წარვწყმდეთ. და თქუან, თითოეულმან მოყუსისა მიმართ თჳსისა მოვედით, ვყარნეთ წილნი და ვსცნათ, ვისთჳს არს სიბოროტე ესე ჩუენ ზედა. და ყარნეს წილნი და დავარდა წილი იონას ზედა. და თქუეს მისდამი: მითხარ ჩუენ, რასათჳს არს სიბოროტე ესე ჩუენ შორის, რაჲ არს მოქმედებაჲ შენი და ვინა მოხუალ და სადა წარხუალ, და რომლისა სოფლისა და რომლისა ერისაგან ხარ შენ? და თქუა მათდა მიმართ: მონაჲ უფლისაჲ ვარ მე. და ღმერთსა ცისასა ვეშიშვი მე, რომელმან შექმნა ზღუაჲ და ჴმელი.

და შეეშინა კაცთა შიში დიდი და თქუეს მისდამი: რაჲ ესე ჰყავ მით, რამეთუ აგრძნეს კაცთა, ვითარმედ: პირისაგან უფლისაჲ იყო მლტოლვარე, რამეთუ მიუთხრა მათ). და თქუეს მისდამი: რა გიყოთ შენ? და დასცხრეს ჩუენ ზედა ზღუაჲ, რამეთუ ზღუაჲ ვიდოდა და უფროს აღადგენდა ღელვათა. და თქუა იონამან მათდა მიმართ: აღმიღეთ მე და შთამაგდეთ ზღუად და დაყუდნეს თქუენგან ზღუაჲ მით, რამეთუ ვსცნობ მე, ვითარმედ ჩემთჳს არს ღელვა ესე დიდი თქუენ ზედა.

და იძულებოდეს კაცნი მიქცევად ქუეყანად მიმართ და ვერ შეუძლებდეს, რამეთუ ზღუაჲ ვიდოდა და უფროს აღდგებოდა მათ ზედა. და ჴმა-ყუეს უფლისა მიმართ და თქუეს: ნუსადა უფალო, ნუ წარვწყმდებით სულისათჳს კაცისა ამის და ნუ გუცემ ჩუენ ზედა სისხლსა მართალსა მით, რამეთუ შენ, უფალო, ვითარცა სახედ გენება, ჰყავ. და მოიყუანეს იონაჲ და შთააგდეს იგი ზღუად. და დადგა ზღუაჲ რყევისაგან მისისა. და შეეშინა კაცთა მათ შიში დიდი უფლისაჲ და ამსხუერპლეს მსხუერპლი უფალსა და აღთქუნეს აღთქმანი. და უბრძანა უფალმან ვეშაპსა დიდსა შთანთქმად იონა და იყო იონა მუცელსა შინა ვეშაპისასა სამ დღე და სამ ღამე. და ილოცა იონა უფლისა მიმართ ღმრთისა მისისა მუცლით გამო ვეშაპისთჳს. და თქუა: ღაღად-ვყავ ჭირსა შინა ჩემსა უფლისა მიმართ ღმრთისა ჩემისა და შეისმინა ჩემი მუცლისაგან ჯოჯოხეთისა ღაღადებისა ჩემისა, გესმა ჴმისა ჩემისა. განმაგდე მე სიღრმედ მიმართ გულისა ზღჳსა და მდინარეთა მომიცვეს მე, ყოველნი განსაცხრომელნი შენნი და ღელვანი შენნი ჩემ ზედა გარდაჴდეს. და მე ვთქუ: განვიგდე თუალთა შენთაგან, სადმე შე-ღა-ვსძინო მიხედვად ტაძრისა მიმართ წმიდისა შენისა. გარემომესხა მე წყალი, ვიდრე სულად ჩემდამდე, უფსკრულმან მომიცვა მე უკანაჲსკნელმან, დაჴდა თავი ჩემი ნაპრალებსა მთათასა, შთავჴედ ქუეყანად, რომლისა მოქლონნი მისნი კლიტე საუკუნეებ. და აღმოვედინ ხრწნისაგან ცხორება ჩემი. შენდამი უფალო, ღმერთო ჩემო, მოკლებასა შინა ჩემგან სულისა ჩემისასა. უფალი მოვიჴსენე და შევედინ შენდამი ლოცვა ჩემი, ტაძრით მიმართ, წმიდისა შენისა. მცველთა ამაოსა და ცრუსათა წყალობა მათი დაუტევეს, ხოლო მე ჴმისა თანა ქებისა და აღსარებისასა გამსხუერპლო შენ. რავდენი ვილოცე კუალად გაგო შენ მაცხოვარებად ჩემდა უფალსა.

და ებრძანა უფლისა მიერ ვეშაპსა და განაგდო იონა ჴმელსა ზედა. და იქმნა სიტყუაჲ უფლისაჲ იონას მიმართ მეორედ მეტყუელი: აღდეგ და წარვედ ნინევად ქალაქად დიდად, და ქადაგე მას შინა ქადაგებისაებრ წინასწარისა, რომელი მე ვთქუ შენდამი. და აღდგა იონა და წარვიდა ნინევად, ვითარცა თქუა უფალმან. ხოლო ნინევი იყო ქალაქი დიდი ღმრთისაჲ, ვითარცა სავალი გზისა სამთა დღეთასა. და იწყო იონამან სლვად ქალაქად, ვითარ სავალსა დღისა ერთისასა და ქადაგა და თქუა: მერმე სამნიღა დღენი და ნინევი დაიქცეს. დაემორწმუნნეს კაცნი ნინევისანი ღმერთსა. და ქადაგეს მარხვაჲ და შეიმოსეს ძაძაჲ დიდითგან მათით, ვიდრე მცირედ მათდა.

და მიეახლა სიტყუა მეფისა მიმართ ნინევისა, და აღდგა საყდრისაგან მისისა და მოიძარცუა შესამოსელი მისი მისგან, და გარემოირტყა ძაძაჲ, და დაჯდა ნაცარსა ზედა, და იქადაგა და ითქუა ნინევს შინა მეფისა მიერ. და დიდ-დიდთა მისათა მეტყუელთა: და კაცნი და საცხოვარნი და ზროხანი და ცხოვარნი ნუ იგემებენ ნურარას. და წყალსა ნუ სმენ, ნუცა ძოენ. და გარემოირტყეს ძაძაჲ კაცთა და საცხოვართა და ღაღად-ყუეს ღმრთისა მიმართ გულსმოდგინედ და მოაქცია კაცადმან გზისაგან თჳსისა ბოროტისა და სიცრუისაგან ჴელთა მათთაშინაჲსა მეტყუელთა: ვინ უწყის მო-თუ-აქციოს უფალმან და ვედრებულ იქმნეს. და მოიქცეს რისხვისაგან გულისწყრომისა მისისა და არა წარვწყმდეთ? და იხილნა ღმერთმან საქმენი მათნი, რამეთუ მოაქციეს გზათაგან მათთა ბოროტთა და შეინანა ღმერთმან სიბოროტესა ზედა, რომელი თქუა ყოფად მათდა და არა უყო.

და შეწუხნა იონაჲ მწუხარებითა დიდითა და შეირია. 2და ილოცა უფლისა მიმართ და თქუა: ჵ, უფალო, არა ესე იგი სიტყუანი ჩემნი არიან, ვიყავ რაჲ მე ქუეყანასა შინა ჩემსა, ამისთჳს წინაუსწრვე სივლტოლად თარშიდ მით, რამეთუ უწყოდე, ვითარმედ შენ ღმერთი შემწყნარებელი ხარ და მოწყალე, სულგრძელი და მრავალწყალობაჲ, და შემნანებელი სიბოროტეთა ზედა. და აწ, მეუფეო, უფალო, მიმიღე სული ჩემი ჩემგან, რამეთუ კეთილ არს ჩემდა სიკუდილი, ვიდრე სიცოცხლე. და ჰრქუა უფალმან: ფრიად სწუხა შენ? და თქუა იონა: ფრიად და ვიდრე სიკუდიდმდე. და განვიდა იონა ქალაქისაგან და შექმნა თჳსად კარავი მუნ წინაშე ქალაქისა. და დაჯდა ქუეშე მისსა შორის ჩრდილისა, ვიდრე არა იხილოს, რაჲ ეყოს ქალაქსა. და უბრძანა უფალმან ღმერთმან აყიროსა და აღმოჴდა ზეშთა თავსა იონასსა ყოფად ჩრდილი ზედა კერძო თავისა მისისა დაგრილებისათჳს მისისა ბოროტისა მისგან სიცხისა და განიხარა იონა აყიროსა ზედა სიხარული დიდი. და უბრძანა ღმერთმან მატლსა განთიადისასა ხუალისაგან და დასცა აყიროსა და განჴმა. და იქმნა მეყსეულად აღმოსლვასა მზისასა. და უბრძანა უფალმან ღმერთმან სულსა ცხელსა შემწუელსა და სცა მზემან თავსა ზედა იონასსა და სულმოკლებდა და დაეთხოებოდა სულსა მისსა. და თქუა: კეთილ არს ჩემდა სიკუდილი ჩემი, ვიდრე სიცოცხლე. და თქუა უფალმან იონაჲს მიმართ: უკეთუ ფრიად სწუხ შენ აყიროსა ზედა და თქუა: ფრიად ვწუხ მე, ვიდრე სიკუდიდმდე. და თქუა უფალმან: შენ ჰრიდე აყიროსა ძლით, რომლისა ძლით არა ძჳრად ივნე, არცა განჰზარდე იგი, რომელი ღამესა შინა იქმნა და ღამესა შინა წარწყმდა, ხოლო მე არა ვჰრიდო ნინევისა ძლით ქალაქისა დიდისა, რომელსა შინა დამკჳდრებულ არიან მის შორის უმრავლესნი ვიდრე ათორმეტნი ბევრნი კაცთანი, რომელთა ვერ ცნეს მარჯუენე მათი, ანუ მარცხენე და საცხოვარი მრავალი?

5. Lecture du Livre de Jésus, fils de Noun (5,1-15)

Les fils d’Israël campèrent à Galgala, et ils firent la Pâque le quatorzième jour du mois, au soir, à l’occident, dans la plaine de Jéricho, au-delà du Jourdain. Et ils mangèrent des azymes du froment de cette terre nouvelle. Ce jour-là, la manne cessa dès qu’ils eurent mangé du froment de la terre. Depuis il n’y eut plus de manne pour les fils d’Israël, mais ils mangèrent des fruits de la terre de Canaan cette année-là.

Et comme Jésus était près de Jéricho, il leva les yeux et vit un homme qui se tenait face à lui, l’épée nue à la main. S’approchant, Jésus lui dit : « Es-tu des nôtres ou de nos ennemis ? » Il lui répondit : « Je suis le chef des puissances du Seigneur et maintenant je viens. » Alors Jésus tomba face contre terre, se prosterna devant lui et dit : « Maître, qu’ordonnes-tu à ton serviteur ? » Et le chef des puissances du Seigneur dit à Jésus : « Ôte les sandales de tes pieds, car le lieu où tu te tiens est saint. » Et Jésus fit ainsi.

5. Иису́са Нави́на чте́ние (5,1-15)

Ополчи́шася сы́нове Изра́илевы в галга́лех, и сотвори́ша Пасху в четвертыйна́десять день ме́сяца от ве́чера на за́паде на по́ли Иерихо́нском. И ядо́ша от пшени́цы земли́ о́ноя опресно́ки и но́вая. В той день преста ма́нна, повнегда́ ядо́ша от пшени́цы земли́, и ктому́ не бысть сыно́м Изра́илевым ма́нны, но ядо́ша от плодо́в земли́ Фини́ческия в ле́то о́ное. И бысть егда́ би́ше Иису́с у Иерихо́на, и воззре́в очи́ма свои́ма, ви́де челове́ка стоя́ща пред ним, и меч его́ обнаже́н в руце́ его́. И приступи́в Иису́с, рече́ ему́: наш ли еси́, или́ от сопоста́т на́ших. Он же рече́ ему́: аз Архистрати́г си́лы Госпо́дни, ны́не приидо́х (се́мо). И Иису́с паде́ лице́м свои́м на зе́млю, и поклони́ся ему́, и рече́: Го́споди, что повелева́еши рабу́ твоему́. И рече́ Архистрати́г Госпо́день ко Иису́су: иззу́й сапо́г с но́гу твое́ю, ме́сто бо, на не́мже ты стои́ши, свя́то есть: и сотвори́ Иису́с та́ко.

5. ისო ნავეს ძე (5,1-15)

და დაიბანაკეს ძეთა ისრაჱლისათა გალგალს შინა. და ყვეს ძეთა ისრაჱლისათა ზატიკი მეათოთხმეტესა დღესა თთჳსასა მწუხრითგან დასავალით კერძო იერიქოსა ველსა ზედა. და ჭამეს იფქლისაგან ქუეყანისასა ხვალისაგან უფუველი და ახალი. ამას დღესა შინა მოაკლდა მანანაჲ შემდგომად ჭამისა მის მათისა იფქლისაგან ქუეყანისასა. და არღარაჲ ეპოვა ძეთა ისრაჱლისათა მანანაჲ და დაიკრიბეს ნაყოფი იგი ფჳნიკელთა მას წელსა.

და იყო, ვითარ იყო ისო იერიქოს, აღიხილნა თუალნი თჳსნი და იხილა კაცი ერთი მდგომარე წინაშე მისსა და მახჳლი ჴდილი ჴელთა შინა მისთა. და მოვიდა ისო და ჰრქუა მას: ჩუენი ხარ, ანუ მტერთა ჩუენთაჲ? და მან ჰრქუა მას: მე ვარ ერისთავი ძალისა უფლისაჲ და აწ მოსრულ ვარ. და ისო დავარდა პირსა თჳსსა ქუეყანასა ზედა, თაყუანის-სცა მას და ჰრქუა: უფალო, რაჲ უბრძანო შენსა მონასა?

6. Lecture du Livre de l’Exode (13,20 -15,19)

Quittant Sokkhôth, les fils d’Israël campèrent à Étham, en bordure du désert. Or Dieu les conduisait, de jour, dans une colonne de nuée pour leur montrer la route, et, de nuit, dans une colonne de feu. De jour la colonne de nuée ne disparut pas, ni de nuit, la colonne de feu, devant tout le peuple. Le Seigneur parla à Moïse et dit : « Parle aux fils d’Israël ; qu’ils reviennent sur leurs pas et campent devant le Domaine, entre Magdôlon et la mer, face à Beelsepphôn ; tu camperas devant, au bord de la mer. Pharaon dira à son peuple : « Ces gens-là, les fils d’Israël, se sont égarés dans le pays, car le désert les a enfermés. » Mais moi, J’endurcirai le coeur de Pharaon et il se mettra à leur poursuite ; Je serai glorifié à travers Pharaon et toute son armée, et tous les Égyptiens sauront que Je suis le Seigneur. » Et ils firent ainsi.

On annonça au roi d’Egypte que le peuple avait pris la fuite. Alors le coeur de Pharaon et de ses serviteurs se retourna contre le peuple, et ils dirent : « Qu’avons-nous fait en laissant partir les fils d’Israël, nous privant de leurs bras ? » Pharaon attela donc ses chars et rassembla tout son peuple autour de lui. Il prit six cents chars d’élite et toute la cavalerie égyptienne, avec un troisième guerrier par char. Et le Seigneur endurcit le coeur de Pharaon, roi d’Egypte, et de ses serviteurs, et il se mit à la poursuite des fils d’Israël qui étaient partis librement. Et comme ils campaient au bord de la mer, les Égyptiens les poursuivirent et les trouvèrent, toute la cavalerie, les chars de Pharaon, ses cavaliers et son armée, devant le Domaine, face à Beelsepphôn.

Pharaon approchait. Levant le regard, les fils d’Israël les virent de leurs yeux. Les Égyptiens dressèrent leur camp derrière eux. Et les fils d’Israël furent saisis d’une grande frayeur et crièrent vers le Seigneur. Et ils dirent à Moïse : « N’y avait-il donc pas de tombeaux en Egypte que tu nous aies fait sortir dans le désert pour mourir ? Que nous as-tu fait, en nous faisant sortir d’Egypte ? N’était-ce pas les propos que nous t’avions tenus en Egypte :  » Laisse-nous servir les Égyptiens, car il eût mieux valu pour nous servir les Égyptiens que mourir dans ce désert ». » Mais Moïse répondit au peuple : « Courage, restez là et voyez le salut que Dieu accomplira pour vous en ce jour ; car si vous avez vu ainsi les Égyptiens aujourd’hui, jamais plus vous ne pourrez les voir de cette façon. Le Seigneur combattra pour vous et vous, vous resterez silencieux. » Et le Seigneur parla à Moïse : « Pourquoi cries-tu vers moi ? Parle aux fils d’Israël et qu’ils se mettent en marche. Et toi, lève ton bâton, étends ta main sur la mer et fends-la ; et que les fils d’Israël entrent au milieu de la mer à pied sec. Et moi, J’endurcirai le coeur de Pharaon et de tous les Égyptiens, et ils entreront à leur suite et Je serai glorifié à travers Pharaon et toute son armée, ses chars et sa cavalerie. Et tous les Égyptiens sauront que moi, Je suis le Seigneur du fait que Je serai glorifié à travers Pharaon, ses chars et sa cavalerie. »

L’ange de Dieu qui marchait devant le camp des fils d’Israël s’éleva et marcha derrière eux ; et la colonne de nuée aussi s’éleva de devant eux et se tint derrière eux. Elle vint se placer entre le camp des Égyptiens et le camp des fils d’Israël, et se tint là. Et il y eut obscurité et ténèbre. La nuit passa et ils ne se rencontrèrent pas de toute cette nuit. Moïse étendit la main sur la mer et le Seigneur refoula la mer par un vent du sud violent, pendant toute la nuit, et mit la mer à sec, et les eaux s’écartèrent. Les fils d’Israël entrèrent au milieu de la mer à pied sec et les eaux formaient pour eux une muraille à droite et une muraille à gauche. Les Égyptiens les poursuivirent et entrèrent à leur suite au milieu de la mer avec la cavalerie de Pharaon, ses chars et ses cavaliers. Il arriva qu’à la garde du matin, le Seigneur jeta son regard sur le camp des Égyptiens dans la colonne de feu et de nuée et sema la confusion dans le camp des Égyptiens. Il entrava les roues des chars, et les poussa avec violence. Les Égyptiens dirent alors : « Fuyons devant Israël, car le Seigneur combat pour eux contre les Égyptiens. » Et le Seigneur parla à Moïse : « Étends ta main sur la mer et que les eaux reviennent et recouvrent les Égyptiens, leurs chars et leurs cavaliers. » Moïse étendit la main sur la mer et avec le jour les eaux reprirent leur place. Les Égyptiens fuyaient sous les eaux et, au milieu de la mer, le Seigneur renversa les Égyptiens. Les eaux revinrent et recouvrirent les chars, les cavaliers et toute la force armée de Pharaon qui était entrée à leur suite dans la mer, et il n’en resta pas un seul. Mais les fils d’Israël marchaient à pied sec au milieu de la mer, et les eaux formaient pour eux une muraille à droite et une muraille à gauche. Ce jour-là le Seigneur délivra Israël de la main des Égyptiens et Israël vit les Égyptiens morts sur le rivage de la mer. Israël vit la main puissante et ce que le Seigneur avait fait aux Égyptiens ; le peuple craignit le Seigneur et il crut en Dieu et en Moïse son serviteur. Alors Moïse et les fils d’Israël chantèrent ce cantique au Seigneur, et dirent :

Le Lecteur : Chantons au Seigneur,

On ouvre alors les portes saintes. Tous se lèvent.

Le Choeur, ton 5 : car Il s’est couvert de gloire.

Le Lecteur : Il a précipité dans la mer cheval et cavalier. Chantons au Seigneur,

Le Choeur : car Il s’est couvert de gloire.

Et de même, après chaque verset.

Secours et protecteur, Il est apparu pour mon salut. Chantons au Seigneur,

Voici mon Dieu et je le glorifierai, le Dieu de mon père, et je l’exalterai. Chantons au Seigneur,

Le Seigneur qui brise les guerres, Seigneur est son nom ; les chars de Pharaon et sa force armée, Il les a précipités dans la mer. Chantons au Seigneur,

Les troisièmes guerriers des chars d’élite, Il les a noyés dans la Mer Rouge. Chantons au Seigneur,

Il les a recouverts par les flots, et ils se sont enfoncés dans l’abîme comme une pierre. Chantons au Seigneur,

Ta droite, Seigneur, s’est glorifiée dans sa force. Chantons au Seigneur,

Ta main droite, Seigneur, a écrasé les ennemis, et par l’abondance de ta gloire Tu as brisé les adversaires. Chantons au Seigneur,

Tu as envoyé ta colère, elle les a dévorés comme du chaume ; et au souffle de ton courroux les eaux se sont divisées. Chantons au Seigneur,

Les flots se sont figés comme une muraille, les vagues se sont figées au milieu de la mer. Chantons au Seigneur,

L’ennemi a dit : Je les poursuivrai et les rattraperai, je partagerai les dépouilles, je rassasierai mon âme, je tuerai de mon glaive, et ma main dominera. Chantons au Seigneur,

Tu as envoyé ton souffle : la mer les a recouverts, ils se sont enfoncés comme du plomb dans les eaux impétueuses. Chantons au Seigneur,

Qui est semblable à toi parmi les dieux, Seigneur ? Qui est semblable à toi, glorifié dans les saints, admirable dans ta gloire, toi qui fais des merveilles ? Chantons au Seigneur,

Tu as étendu ta droite et la terre les a engloutis. Par ta justice, Tu as conduit ton peuple, ce peuple que Tu as délivré. Chantons au Seigneur,

Par ta puissance Tu l’as convié dans ta demeure sainte. Les nations l’ont appris et elles se sont irritées ; les douleurs ont saisi les habitants de la Philistie. Chantons au Seigneur,

Alors les chefs d’Édom se sont inquiétés et les princes des Moabites se sont mis à trembler ; tous les habitants de Canaan ont dépéri. Chantons au Seigneur,

Que la crainte et le tremblement tombent sur eux ; qu’ils soient pétrifiés par la grandeur de ton bras. Chantons au Seigneur,

Jusqu’à ce que passe ton peuple, Seigneur, jusqu’à ce que passe ton peuple, celui que Tu as acquis. Chantons au Seigneur,

Conduis-le, Seigneur, et établis-le sur la montagne de ton héritage, dans ta demeure toute prête que Tu as bâtie, ô Seigneur, le sanctuaire que tes mains ont préparé. Chantons au Seigneur,

Le Seigneur règne pour les siècles et les siècles, et à jamais. Car la cavalerie de Pharaon, avec ses chars et ses cavaliers, sont entrés dans la mer, et le Seigneur a ramené sur eux les eaux de la mer. Chantons au Seigneur,

Mais les fils d’Israël sont passés à pied sec au milieu de la mer. Chantons au Seigneur,

Gloire et Père et au Fils et au Saint Esprit. Chantons au Seigneur,

Et maintenant et toujours et pour les siècles des siècles. Amen. Chantons au Seigneur,

Puis le chantre reprend sur la même mélodie que le choeur : car Il s’est couvert de gloire.

6. Исхо́да чте́ние (13,20 -15,19)

Воздви́гшеся сы́нове Изра́илевы от Сокхо́фа, ополчи́шася во Офо́ме при пусты́ни. Бог же вожда́ше их в день у́бо столпо́м о́блачным, показа́ти им путь: но́щию же столпо́м о́гненным свети́ти им. И не оскуде́ столп о́блачный во дни, и столп о́гненный но́щию, пред все́ми людьми́. И рече́ Госпо́дь к Моисе́ю, глаго́ля: рцы сыно́м Изра́илевым и обрати́вшеся да ополча́тся прямо придво́рию, ме́жду Магдо́лом и ме́жду мо́рем, пря́мо Веельсепфо́ну: пред ни́ми ополчи́шися при мо́ри. И рече́т фарао́н лю́дем свои́м о сыне́х Изра́илевых: заблужда́ют си́и по земли́, затвори́ бо их пусты́ня. Аз же ожесточу́ се́рдце фарао́ново, и пожене́т созади́ их: и просла́влюся в фарао́не, и во всем во́инстве его́, и уразуме́ют вси еги́птяне, я́ко Аз есмь Госпо́дь: и сотвори́ша та́ко. И возвеще́но бысть Царю́ Еги́петскому, я́ко бежа́ша лю́дие. И преврати́ся се́рдце фарао́ново, и рабо́в его́ на лю́ди, и реко́ша: что́ сие́ сотвори́хом, отпусти́вше сы́ны Изра́илевы, да не рабо́тают нам? Впряже́ у́бо фарао́н колесни́цы своя́, и вся лю́ди своя́ собра́ с собо́ю. И поя́т шесть сот колесни́ц избра́нных, и вся ко́ни Еги́петския, и триста́ты над все́ми. И ожесточи́ Госпо́дь се́рдце фарао́на царя Еги́петскаго, и рабо́в его́, и погна́ созади́ сыно́в Изра́илевых: сы́нове же Изра́илевы исхожда́ху руко́ю высо́кою. И погнаша еги́птяне в след их, и обрето́ша их ополчи́вшихся при мо́ри: и вся ко́ни и колесни́цы фарао́новы и ко́нницы, и во́инство Его́ пря́мо придво́рию, проти́ву Веельсепфо́на. И фарао́н приближа́шеся: воззре́вше же сы́нове Изра́илевы очи́ма, ви́деша: и се еги́птяне ополчи́шася в след их: и убоя́шася зело́, и возопи́ша сы́нове Изра́илевы ко Го́споду. И реко́ша к Моисе́ю: за е́же не бы́ти гробо́м во Еги́пте, изве́л еси́ нас умертви́ти в пустыни: что́ сие́ сотвори́л еси́ нам, изве́д нас из Еги́пта. Не сей ли бя́ше глаго́л, его́же реко́хом к тебе́ во Еги́пте, глаго́люще: оста́ви нас, да рабо́таем еги́птяном? Лучше бо бя́ше нам рабо́тати еги́птяном, не́жели умре́ти в пусты́ни сей. Рече́ же Моисе́й к лю́дем: дерза́йте, сто́йте, и зри́те спасе́ние е́же от Го́спода, е́же сотвори́т нам Днесь. И́мже бо о́бразом ви́десте еги́птян Днесь, не приложите́ ктому́ ви́дети их в ве́чное вре́мя. Госпо́дь побо́рет по вас, вы же умо́лкните. И рече́ Госпо́дь к Моисе́ю: что́ вопие́ши ко Мне́? Рцы сыно́м Изра́илевым, и да путеше́ствуют. Ты же возми́ жезл твой, и простри́ руку́ твою́ на мо́ре, и расто́ргни е́, и да вни́дут сы́нове Изра́илевы посреде́ мо́ря по суху. И се Аз ожесточу́ се́рдце фарао́ново, и всех еги́птян, и вни́дут в след их, и просла́влюся в фарао́не, и во всем во́инстве его́, и в колесни́цах и в ко́нех его́. И уве́дят вси еги́птяне, я́ко Аз есмь Госпо́дь, егда́ просла́влюся в фарао́не, и в колесни́цах, и в ко́нех Его́. Взя́тся же А́нгел Бо́жий ходя́й пред полко́м сыно́в Изра́илевых, и по́йде созади́ их: взя́тся же и столп о́блачный от лица́ их, и ста созади́ их. И вни́де посреде́ полка́ еги́петска, и посреде́ полка́ сыно́в Изра́илевых, и ста: и бысть тьма и мрак, и прии́де нощь, и не смеси́шася друг с другом во всю нощь. Простре́ же Моисе́й руку́ на мо́ре: и возгна́ Госпо́дь мо́ре ве́тром южным си́льным всю нощь, и сотвори́ мо́ре су́шу, и разступи́ся вода́. И внидо́ша сы́нове Изра́илевы посреде́ мо́ря по су́ху: и вода им стена бысть одесну́ю, и стена́ ошу́юю. Погна́ша же еги́птяне, и внидо́ша в след их, и всяк конь фарао́нов, и колесни́цы, и всадники посреде́ мо́ря. Бысть же в стражу у́треннюю, и воззре́ Госпо́дь на полк Еги́петский в столпе́ о́гненном и облачном, и смяте́ полк еги́петский. И связа́ о́си колесни́ц их, и ведя́ше их с ну́ждею. И реко́ша еги́птяне: бежи́м от лица́ Изра́илева, Госпо́дь бо побора́ет по них на еги́птяны. И рече́ Госпо́дь к Моисе́ю: простри́ руку́ твою́ на мо́ре, и да совокупи́тся вода, и да покры́ет еги́птяны, колесни́цы же и вса́дники. Простре́ же Моисе́й руку́ на мо́ре, и устро́ися вода ко дню на ме́сто: еги́птяне же бежаша под водо́ю: и истрясе́ Госпо́дь еги́птяны посреде́ мо́ря. И обрати́вшися вода́, покры́ колесни́цы и вса́дники, и всю си́лу фарао́нову, вше́дши в след их в море, и не оста́ от них ни еди́н. Сы́нове же Изра́илевы проидо́ша по су́ху посреде́ мо́ря: вода́ же им стена́ (бысть) одесну́ю, и стена́ ошу́юю. И изба́ви Госпо́дь Изра́иля в день он из руки́ Еги́петския: и ви́деша сы́нове Изра́илевы еги́птян изме́рших при краи́ моря. Ви́де же Изра́иль руку́ вели́кую, я́же сотвори́ Госпо́дь еги́птяном: и убоя́шася лю́дие Го́спода, и ве́роваша Бо́гу, и Моисе́ю уго́днику Его́. Тогда́ воспе́ Моисе́й, и сы́нове Изра́илевы песнь сию́ Го́сподеви, и реко́ша глаго́люще:

Чтец глаго́лет: Пои́м Го́сподеви.

Отверза́ются Ца́рския врата́.

Лик, во глас 5: Сла́вно бо просла́вися.

Чтец к коему́ждо ли́ку предглаго́лет стихи́:

Коня́ и вса́дника вве́рже в мо́ре. Пои́м Го́сподеви.

И пою́т на о́ба ли́ка: Сла́вно бо просла́вися. (На каждый стих)

Помо́щник и покрови́тель бысть мне во спасе́ние. Пои́м Го́сподеви.

Се мой Бог, и просла́влю Его́, Бог Отца́ моего́ и вознесу́ Его́. Пои́м Го́сподеви.

Госпо́дь сокруша́яй бра́ни, Госпо́дь И́мя Ему́. Колесни́цы фарао́новы и си́лу его́ вве́рже в мо́ре. Пои́м Го́сподеви.

Избра́нныя вса́дники триста́ты потопи́ в Чермне́м мо́ри. Пои́м Го́сподеви.

Пучи́ною покры́ их, погрязо́ша во глуби́не́ я́ко ка́мень. Пои́м Го́сподеви.

Десни́ца Твоя́, Го́споди, просла́вися в кре́пости. Пои́м Го́сподеви.

Десна́я Твоя́ рука́, Го́споди, сокруши́ враги́, и мно́жеством сла́вы Твоея́ стерл еси́ сопроти́вных. Пои́м Го́сподеви.

Посла́л еси́ гнев Твой, пояде́ я я́ко сте́блие, и ду́хом я́рости Твоея́ разступи́ся вода́. Пои́м Го́сподеви.

Огусте́ша я́ко стена́ во́ды, огусте́ша и во́лны посреде́ мо́ря. Пои́м Го́сподеви.

Рече́ враг: гнав пости́гну, разделю́ коры́сть, испо́лню ду́шу мою́, убию́ мече́м мои́м, госпо́дствовати бу́дет рука моя́. Пои́м Го́сподеви.

Послал еси́ ду́ха Твоего́, покры́ я мо́ре: погрязо́ша я́ко о́лово в воде́ зе́льней. Пои́м Го́сподеви.

Кто́ подо́бен Тебе́ в бозе́х, Го́споди? Кто́ подо́бен Тебе́? Просла́влен во святы́х, ди́вен в славе твори́й чудеса́. Пои́м Го́сподеви.

Просте́рл еси́ десни́цу Свою́, пожре́ я земли́. Наста́вил еси́ пра́вдою Твое́ю лю́ди Твоя́ сии́, и́же изба́вил еси́. Пои́м Го́сподеви.

Уте́шил еси́ кре́постию Твое́ю во оби́тель Святу́ю Твою́. Слы́шаша язы́цы, и прогне́вашася, боле́зни прия́ша живу́щии в Филисти́ме. Пои́м Го́сподеви.

Тогда́ потща́шася Влады́ки Едо́мстии, и кни́зи Моави́тстии, прия́т я́ тре́пет: раста́яша вси живущии в Ханаа́не. Пои́м Го́сподеви.

Да нападе́т на ня страх и тре́пет: вели́чием мышцы Твоея́ да окаменятся. Пои́м Го́сподеви.

До́ндеже про́йдут лю́дие Твои́, Го́споди, до́ндеже про́йдут лю́дие Твои́ си́и, и́же стяжа́л еси́. Пои́м Го́сподеви.

Введ насади́ я в по́ру достоя́ния Твоего́, в гото́вое жили́ще Твое́, е́же соде́лал еси́, Го́споди, святы́ню, Го́споди, ю́же угото́васте ру́це Твои́. Пои́м Го́сподеви.

Госпо́дь, Ца́рствуяй ве́ки, и на век, и еще́. Егда́ вни́де ко́нница фарао́нова с колесни́цами и вса́дники в мо́ре: и наведе́ на них Госпо́дь во́ду морску́ю. Пои́м Го́сподеви.

Сы́нове же Изра́илевы проидо́ша су́шею посреде́ мо́ря. Пои́м Го́сподеви.

Сла́ва Отцу́, и Сы́ну, и Свято́му Ду́ху. Пои́м Го́сподеви.

И ны́не, и при́сно, и во ве́ки веко́в. Ами́нь. Пои́м Го́сподеви.

И последи́ чтец пое́т то́йжде, еди́н: Сла́вно бо просла́вися.

6. წიგნი გამოსლვათაჲ (13,20 -15,19)

ხოლო იტრნეს რაჲ ძენი ისრაჱლისანი სოქოთით, წყობა-ყვეს ანათომს შინა უდაბნოდ მიმართ. ხოლო ღმერთი უძღოდა მათ დღისი უკუე სუეტითა ღრუბლისათა ჩუენებად მათდა გზასა, ხოლო ღამე – სუეტითა ცეცხლისათა. და არა მოაკლდა სუეტი იგი ღრუბლისა დღისი და სუეტი ცეცხლისა ღამე წინაშე ყოვლისა ერისა.

და თქუა უფალმან მოსეს მიმართ მეტყუელმან: არქუთ ძეთა ისრაჱლისათა და მიიქცენ და წყობა-ყონ წინაშე ეპავლეოჲსა საშუალ მაგდალოსა და საშუალ ზღუასა პირისპირ ბეელსეფონსა, და წინაშე მათსა წყობას-ჰყოფდე ზღუად მიმართ. და თქუა ფარაო ძეთათჳს ისრაჱლისათა: მიმოსცთებიან ისინი ქუეყანასა შინა, რამეთუ გარე შეაქცევს მათ უდაბნო. ხოლო მე განვაფიცხო გული ფარაოსი და დევნა-უყოს შემდგომად მათსა. და ვიდიდო მე ფარაოს ზედა და ყოველსა ზედა მჴედრობასა მისსა და ცნან ყოველთა მეგჳპტელთა, ვითარმედ მე ვარ უფალი, და ყვეს ეგრეთ.

და მიეთხრა მეფესა მეგჳპტელთასა, ვითარმედ ივლტოდა ერი, და გარდაიქცა გული ფარაოსი და მსახურთა მისთა ერსა მას ზედა, და თქუეს: რაჲ-ესე ვყავთ განვლინებაჲ ძეთა ისრაჱლისათაჲ არღარა მონებად ჩუენდა? აღაგო ფარაო ეტლები თჳსი და ყოველი ერი თჳსი წარიყვანა მის თანა. აღიგო ექუსასი ეტლი რჩეული თჳსი და ყოველი ცხენები ეგჳპტისაჲ და ერისთავები ყოველსა ზედა. და განაფიცხა უფალმან გული ფარაოსი მეფისა მეგჳპტელთასა, და დევნა-უყო შემდგომად ძეთა ისრაჱლისათა, ხოლო ძენი ისრაჱლისანი განვიდოდეს ჴელითა მაღლითა. და სდევდეს მეგჳპტელნი შემდგომად მათსა და პოვნეს იგინი დაბანაკებულნი ზღჳს კიდესა, და ყოველი ცხენი და ეტლები ფარაოსი და ცხენნი მათნი და ლაშქარი მისი წინაშე ეპავლეოსა პირისპირ ვეელსეფონსა. და ფარაო წინა ვიდოდა და აღიხილნეს ძეთა ისრაჱლისათა თუალნი და იხილეს, და მეგჳპტელნი განწყობილ იყუნეს უკუანა მათსა, და შეეშინა ფრიად. და ღაღად-ყვეს ძეთა ისრაჱლისათა უფლისა მიმართ და ჰრქუეს მოსეს: არა ყოფისათჳს საფლავთასა ეგჳპტეს გამომიყუანენა ჩუენ მოსიკუდიდ უდაბნოსა ზედა? რაჲ-ესე მიყავ ჩუენ გამოყვანებაჲ ჩუენი ეგჳპტით? არა ესე სიტყუაჲ იყოა, რომელი ვთქუთ შენდა მიმართ ეგჳპტეს შინა, მეტყუელთა: მიტევენ ჩუენ, რათა ვჰმონებდეთ მეგჳპტელთა? რამეთუ უმჯობეს იყო ჩუენდა მონებაჲ მეგჳპტელთაჲ ვიდრე სიკუდილი უდაბნოსა ამას შინა. და თქუა მოსე ერისა მიმართ: მინდობილ იყუენით, დეგით და იხილოთ მაცხოვარებაჲ უფლისამიერი, რომელი გიყოს თქუენ დღეს, რამეთუ ვითარ სახედ იხილენით მეგჳპტელნი დღეს, არღა შესძინოთ მერმე ხილვად მათდა საუკუნესა ამსა. უფალი ებრძოლოს თქუენ წილ, და თქუენ დუმენით. ხოლო თქუა უფალმან მოსეს მიმართ: რასა ჰჴმობ ჩემდა მომართ? არქუ ძეთა ისრაჱლისათა, და აღეგნენ. და შენ აღიღე კუერთხი შენი და განირთხ ჴელი შენი ზღუასა ზედა და განაღე იგი, და შევიდენ ძენი ისრაჱლისანი საშუალ ზღუასა ვითარცა ჴმელსა. და აჰა, მე განვაფიცხო გული ფარაოსი და მეგჳპტელთა ყოველთა და შევიდენ შემდგომად მათსა და ვიდიდო მე ფარაოს ზედა და ყოველსა მჴედრობასა მისსა ზედა და ეტლთა მისთა ზედა და ცხენთა მისთა ზედა. რათა გულისხმა-ყონ ყოველთა მეგჳპტელთა, რამეთუ მე ვარ უფალი, რომელი ვიდიდო ფარაოს ზედა და ეტლებსა მისსა და ჰუნებსა ზედა მისსა.

ხოლო აღიძრა ანგელოზი იგი წინამავალი ბანაკისა ძეთა ისრაჱლისათასა და ვიდოდა უკუანაგან, და აღიძრა სუეტიცა ღრუბლისა პირისაგან მათისა და დადგა უკუანაგან მათსა. და შევიდა საშუვალ ბანაკსა მეგჳპტელთასა და საშუვალ ძეთა ისრაჱლისათასა და იყო ალმური და ბნელი, და წარჴდა ღამე, და არა აღერინეს ურთიერთას ყოველსა მის ღამესა. ხოლო განირთხა მოსე ჴელი თჳსი ზღუასა ზედა, და მოაწია უფალმან ქარი სამხრისა მაიძულებელი ღამე ყოველ ზღუასა ზედა და ყო ზღუაჲ იგი ჴმელ, და განიპო წყალი. და შევიდეს ძენი ისრაჱლისანი შორის ზღუასა ჴმელებრ, და წყალი მათდა ზღუდე მარჯუენით და ზღუდე მარცხენით. ხოლო სდევდეს მეგჳპტელნი და შევიდეს შემდგომად მათსა, ყოველი ჰუნე ფარაოსი და ეტლები და მჴედრები შუა ზღჳსასა. და იყო საჴუმილავსა განთიადისასა და მიჰხედა უფალმან ბანაკსა მეგჳპტელთასა სუეტითა ცეცხლისა და ღრუბლისათა და განაწყო ბანაკი მეგჳპტელთაჲ. და შეუკრა ღერძები ეტლებისა მათისა და მოჰყუანდეს იგინი იძულებით და თქუეს მეგჳპტელთა: ვევლტოდით პირისაგან ისრაჱლისა, რამეთუ უფალი ჰბრძავს მათ წილ მეგჳპტელთა. და თქუა უფალმან მოსეს მიმართ: განირთხ ჴელი შენი ზღუასა ზედა, და კუალად მოეგენ წყალი, და დაფარნეს მეგჳპტელნი ეტლებსა ზედა და მჴედრებსა ზედა. და განირთხა მოსე ჴელი ზღუასა ზედა, და კუალად მოეგო წყალი იგი დღეულად ადგილსა მასვე ზედა, ხოლო მეგჳპტელნი ივლტოდეს წყალსა ზედა, და შთაყარნა უფალმან მეგჳპტელნი შუა ზღუასა. და მოაქცია წყალმან და დაფარნა ეტლნი და მჴედარნი და ყოველი ძალი ფარაოსი შესრული შემდგომად მათსა ზღუად, და არა დაშთა მათგანი არცა ერთი. ხოლო ძენი ისრაჱლისანი ვიდოდეს ჴმელად შუა ზღუასა, და იყო წყალი მათდა ზღუდე მარჯუენით და ზღუდე მარცხენით. და იჴსნა უფალმან ისრაჱლი მას დღესა შინა ჴელისაგან მეგჳპტელთასა. და იხილნა ისრაჱლმან მეგჳპტელნი მომწყუდარნი კიდესა თანა ზღჳსასა, ხოლო იხილა ისრაჱლმან ჴელი დიდი, რომელი უყო უფალმან მეგჳპტელთა. და შეეშინა ერსა უფლისა და ჰრწმენა ღმრთისა და მოსესი, მსახურისა მისისა. მაშინ უგალობდეს უფალსა მოსე და ძენი ისრაელისანი. გალობასა ამას იტყოდეს და თქუა, მეტყუელმან:

On ouvre alors les portes saintes. Tous se lèvent.

Lecteur : უგალობდეთ უფალსა, რამეთუ დიდებით დიდებულ არს,

Choeur : უგალობდეთ უფალსა, რამეთუ დიდებით დიდებულ არს,

Et de même, après chaque verset.

Lecteur : ცხენები და მჴედრები შთასთხია ზღუასა.

შემწე და მფარველ მექმნა მე მაცხოვარებად ესე ღ

მერთი ჩემი, ვადიდო ესე ღმერთი მამისა ჩემისა და აღვამაღლო ესე.

უფალი შემმუსრველ ბრძოლათა, უფალ-სახელი მისი. ეტლები ფარაოჲსი და ძალი მისი შთასთხია ზღუასა,

რჩეული მჴედრები სამმდგომნი დაანთქნა ზღუასა მეწამულსა.

ღრმამან დაფარნა იგინი, შთაჴდეს სიღრმედ ვითარცა ლოდი.

მარჯუენე შენი, უფალო, დიდებულ არს,

ძალითა შენითა მარჯუენემან შენმან, უფალო, მოსრნა მტერნი.

და სიმრავლითა დიდებისა შენისათა შეჰმუსრენ წინააღმდგომნი, მიავლინე რისხვაჲ შენი და შეჭამნა იგინი, ვითარცა ლერწამი.

და სულისაგან გულისწყრომისა შენისა განიყო წყალი, შეჰყინდეს ვითარცა ზღუდენი წყალნი, შეჰყინდეს ღელვანიცა შუა ზღუასა.

თქუა მტერმან: ვდევნო, ვეწიო და განვიყო ნატყუენავი და განვიძღო სული ჩემი, მოვსრა მახჳლითა ჩემითა, ეუფლის ჴელი ჩემი.

მიავლინე სული შენი, და დაფარნა იგინი ზღუამან, დაჴდეს ვითარცა ბრპენი წყალსა შინა ფრიადსა.

ვინ მსგავს შენდა ღმერთთა შორის, უფალო? ვინ მსგავს შენდა წმიდათა შორის, დიდებული, საკჳრველ, დიდებათა შინა მოქმედი ნიშნებისაჲ?

მიჰყავ მარჯუენე შენი, შთანთქნა იგინი ქუეყანამან. უძეღუ სიმართლითა შენითა ერსა შენსა ამას, რომელი იჴსენ,

ნუგეშინის-ეც ძალითა შენითა ბანაკსა წმიდასა შენსა. ესმა წარმართთა და განრისხნეს და სალმობამან შეიპყრნა მკჳდრნი ფილსტიმისანი.

მაშინ ისწრაფეს მთავართა ედომისათა, და მთავართა მოაბელთამან, ძრწოლამან შეიპყრნა იგინი, და დადნეს ყოველნი მკჳდრნი ქანანისანი.

დაეცეს მათ ზედა შიში და ძრწოლაჲ, სიდიდითა მკლავისა შენისათა ქვა იქმნენ,

ვიდრემდის წარვლოს ერმან შენმან, უფალო, ვიდრემდის წარვლოს ერმან შენმან ამან, რომელ მოიგე.

შეიყვანენ და დაჰნერგენ იგინი მთასა მკჳდრობისა შენისასა განმზადებულსა სამკჳდრებელსა შენსა, რომელ ჰქმენ, უფალო, სიწმიდე, უფალო, რომელ განჰმზადეს ჴელთა შენთა, უფალო.

უფალი მეფე არს საუკუნე და საუკუნესა და მერმეცა. რამეთუ შევიდა ჰუნე ფარაოჲსი ეტლებითურთ და მჴედრებით ზღუად, და მოაქცია მათ ზედა უფალმან წყალი იგი ზღჳსაჲ.

ხოლო ძენი ისრაჱლისანი ვიდოდეს ჴმელად შუა ზღუასა.

Gloire au Père, …

Et maintenant …

Chantre : უგალობდეთ უფალსა, რამეთუ დიდებით დიდებულ არს,

7. Lecture de la Prophétie de Sophonie (3,8-15)

Ainsi parle le Seigneur : Attends-moi jusqu’au jour où Je me lèverai pour le témoignage ; car mon jugement est pour les nations assemblées afin de me faire amener les rois, de déverser sur eux toute la violence de ma colère, car par le feu de mon zèle la terre entière sera dévorée. Alors Je ferai renaître une langue pour les peuples afin que tous invoquent le Nom du Seigneur et le servent sous le même joug. D’au-delà des fleuves de l’Ethiopie J’accueillerai ceux des miens qui sont dispersés, et ils m’offriront des sacrifices. En ce jour tu n’auras plus à rougir des habitudes par lesquelles tu m’as déshonoré, car J’enlèverai les méchancetés de ton orgueil et tu cesseras de te vanter sur ma montagne sainte. Je laisserai en toi un peuple doux et humble et ils auront du respect pour le Nom du Seigneur. Le reste d’Israël ne commettra plus d’injustice, ils ne diront plus de vains propos et dans leur bouche on ne trouvera plus de langue trompeuse, car ils s’installeront et établiront leurs demeures, et il n’y aura personne pour les effrayer. Réjouis-toi, fille de Sion, prophétise, fille de Jérusalem, sois dans l’allégresse, et de tout ton coeur fais toi belle, fille de Jérusalem. Le Seigneur a enlevé tes injustices, Il t’a délivrée de la main de tes ennemis. Le Seigneur, Roi d’Israël, sera au milieu de toi, et tu ne verras plus le malheur.

7. Проро́чества Софо́ниева чте́ние (3,8-15)

Та́ко глаго́лет Госпо́дь: потерпи́ Мене́ в день воскресе́ния Моего́, во свиде́тельство: зане́ суд Мой в со́нмища языков е́же прия́ти царе́й, е́же излия́ти на ня гнев Мой, весь гнев я́рости Моея́: зане́ огне́м рве́ния Моего́ пояде́на бу́дет вся земля́. Я́ко тогда́ обра́щу к лю́дем язы́к в род его́, е́же призыва́ти всем И́мя Госпо́дне, рабо́тати Ему́ под и́гом еди́нем. От коне́ц рек Ефио́пских прии́му моля́щыя Мя, в разсе́янных Мои́х принесу́т же́ртвы Мне. В день он не и́маши постыди́тися от всех начина́ний твои́х, и́миже нече́ствовал еси́ в Мя: я́ко тогда́ отыму́ от Тебе́ укори́зны досажде́ния твоего́, и ктому не и́маши приложи́ти велича́тися на горе́ святе́й Мое́й. И оста́влю в тебе́ лю́ди кро́тки и смире́нны, и бу́дут благогове́ти о И́мени Госпо́дни. Оста́нцы Изра́илевы, и не сотворя́т непра́вды, и не возглаго́лют су́етных, и не обря́щется во усте́х их язык льстив: Зане́ ти́и пожиру́ют и угнездя́тся, и не бу́дет устраша́яй их. Ра́дуйся, дщи Сио́нова, зело́, пропове́дуй, дщи Иерусали́мова, весели́ся, и преукраша́йся от всего́ се́рдца твоего́, дщи Иерусали́мля. Отъят Госпо́дь непра́вды Твоя́, изба́вил тя есть из руки́ враг твои́х; воцари́тся Госпо́дь посреде́ тебе́ и не у́зриши зла ктому́.

7. სოფონია წინასწარმეტყველი (3,8-15)

ამისთჳს დამითმე მე, – იტყჳს უფალი, – დღედ მიაღდგომისა ჩემისა საწამებელად ჩემდა მით, რამეთუ მსჯავრი ჩემი შესაკრებელისა მიმართ ნათესავთაჲსა შეწყნარებად მეფეთა გარდაცემად მათ ზედა რისხვაჲ ჩემი, ყოველივე რისხვა გულისწყრომისა ჩემისა მით, რამეთუ ცეცხლისა მიერ შურისა ჩემისაჲსა განილიოს ყოველი ქუეყანაჲ. რამეთუ მაშინ მოვაქციო ერთა ზედა ენათასა ნათესავადმი მისსა, ხდად ყოველთა სახელი უფლისაჲ. მონებდენ იგინი მას ერთსა ქუეშე უღელსა. კიდეთაგან მდინარეთა ეთიოპიისათა, შეიწყნარნე განთესულთა შორის ჩემთა. მომართუმიდენ მე მსხუერპლთა ჩემთა. მას დღესა შინა არსირცხჳლეულ იქმნე ყოველთაგან სიმარჯუეთა შენთა, რომლითა იუთნოე ჩემდამო, რამეთუ მაშინ მოგძარცუნე შენგან სიხენეშენი გინებისა შენისანი და არღა მერმე შესძინო დიდმოქადულობად მთასა ზედა წმიდასა ჩემსა. და დაუტეო შენ შორის ერი მშჳდი და მდაბალი და მკრძალობდენ სახელისაგან უფლისა ნეშტნი ისრაჱლისანი და არა იქმოდიან უსამართლოსა, არცა იტყოდიან ამაოთა. და არა იპოოს პირსა შინა მათსა ენაჲ მზაკვარი მით, რამეთუ ძოვდენ და დაწვებოდიან და არა იყოს შემაშინებელი მათი. იხარებდ ფრიად ასული სიონისაჲ! ქადაგებდ ასული იერუსალჱმი. იშუებდ და ძნობდინ ყოვლით გამო გულით შენით ასული იერუსალჱმისაჲ! მოგძარცუნა უფალმან უსამართლოებანი შენნი, გიჴსნა შენ ჴელისაგან მტერთა შენთასა. მეფობდეს უფალი შორის შენსა. არა იხილნე ბოროტნი არღა მერმე.

8. Lecture du Troisième livre des Rois (17,8-23)

La parole du Seigneur fut adressée à Élie : « Lève-toi, va à Sarepta de Sidon car là-bas j’ai ordonné à une veuve de te nourrir. » Élie se leva et alla à Sarepta de Sidon ; il arriva aux portes de la ville. Il y avait là une veuve qui ramassait du bois. Élie l’appela et lui dit : « Apporte-moi maintenant un peu d’eau dans une cruche, que je boive. » Et elle alla en chercher. Élie l’appela et lui dit : « Apporte-moi aussi un morceau de pain dans ta main. » Et la femme dit : « Aussi vrai que le Seigneur ton Dieu est vivant, je n’ai pas de pain, mais seulement une poignée de farine dans une écuelle et un peu d’huile dans un pot. Vois : je ramasse deux bouts de bois, je vais rentrer et préparer cela pour moi et mes enfants ; nous mangerons et nous mourrons. » Élie lui dit : « Prends courage, rentre et fais comme tu l’as dit. Mais d’abord fais m’en un petit pain et apporte-le moi ; tu prépareras ensuite pour toi et tes enfants. Car ainsi parle le Seigneur : « La farine dans l’écuelle ne s’épuisera pas, et l’huile dans le pot ne diminuera pas, jusqu’au jour où le Seigneur enverra la pluie sur la terre ». » La femme partit et fit ainsi, et ils mangèrent, elle, lui et les enfants. Et à partir de ce jour, la farine dans l’écuelle ne s’épuisa pas et l’huile dans le pot ne diminua pas, selon la parole du Seigneur qu’il avait dite par l’intermédiaire d’Élie.

Il arriva ensuite que le fils de la maîtresse de maison tomba malade et sa maladie fut si violente qu’il ne resta plus de souffle en lui. Alors la femme dit à Élie : « Qu’y a-t-il entre toi et moi, homme de Dieu ? Es-tu venu chez moi pour rappeler le souvenir de mes iniquités et pour faire mourir mon fils ? » Élie dit à la femme : « Donne-moi ton fils. » Et il le prit du sein de la femme, le porta dans la chambre haute où il demeurait, et le coucha sur le lit. Puis Élie cria vers le Seigneur et dit : « Malheur à moi, Seigneur, témoin de la veuve chez qui je demeure maintenant ! Tu lui as fait du mal en faisant mourir son fils. » Il souffla trois fois sur l’enfant, il invoqua le Seigneur et dit : « Seigneur mon Dieu, que l’âme de cet enfant revienne en lui. » Et il en fut ainsi. L’enfant se mit à crier et Élie le descendit de la chambre haute dans la maison, et le donna à sa mère. Élie dit : « Vois, il est vivant, ton fils. » Et la femme dit à Élie : « Je comprends maintenant que tu es un homme de Dieu et que la parole du Seigneur est vraie dans ta bouche. »

8. Ца́рств тре́тиих чте́ние (17,8-23)

Бысть глаго́л Госпо́день ко Илии́, глаго́ля: воста́ни, и иди́ в Саре́пту Сидо́нскую, и пребу́ди тамо: се бо запове́дах та́мо жене́ вдови́це препита́ти тя. И воста́, и и́де в Саре́пту Сидо́нскую, и прии́де ко врато́м гра́да: и се та́мо жена́ вдова́ собира́ше дрова́. И возопи́ Илиа́ в след ея́, и рече́ ей: принеси́ ны́не ми ма́ло воды́ в сосу́де, и испию́. И и́де взя́ти, и возопи́ в след ея́ Илиа́, и рече́ ей: приими́ у́бо мне и укру́х хле́ба в руце́ свое́й, да ям. И рече́ жена́: жив Госпо́дь Бог твой, а́ще есть у мене́ опресно́к, но то́кмо горсть муки́ в водоно́се, и мало еле́а в чва́нце: и се аз соберу́ два поле́нца, и вни́ду, и сотворю́ е́ себе́ и де́тем мои́м, и сне́мы е́, и у́мрем. И рече́ к ней Илиа́: дерза́й, вни́ди, и сотвори́ по глаго́лу твоему́: но сотвори́ ми отту́ду опресно́к мал пре́жде, и принеси́ ми; себе́ же и чадо́м свои́м да сотвори́ши по́слежде. Я́ко та́ко глаго́лет Госпо́дь Бог Изра́илев: водоно́с муки́ не оскуде́ет, и чва́нец еле́а не ума́лится до дне, до́ндеже даст Госпо́дь дождь на зе́млю. И и́де жена́, и сотвори́ по глаго́лу Илии́ну, и даде́ ему́, и яде́ той и та, и ча́да ея́. И от того́ дне водоно́с муки́ не оскуде́, и чва́нец еле́а не ума́лися, по глаго́лу Госпо́дню, его́же глаго́ла руко́ю Илиино́ю.

И бысть по сих, и разболе́ся сын жены госпожи до́му, и бе боле́знь его́ крепка́ зело́, до́ндеже не оста́ся в нем дух Его́. И рече́ ко Илии́: что́ мне и тебе́, челове́че Бо́жий, вшел еси́ ко мне воспомяну́ти непра́вды моя́, и умори́ти сы́на моего́? И рече́ Илиа́ к жене́: даждь ми сы́на твоего́: и взят его́ от не́дра ея́, и вознесе́ его́ в го́рницу, иде́же сам почива́ше, и положи́ его́ на одре́ свое́м. И возопи́ Илиа́ ко Го́споду и рече́: увы́ мне, Го́споди, свиде́телю вдовы́, у нея́же аз ны́не пребыва́ю. Ты озло́бил еси́, е́же умори́ти сы́на ея́. И ду́ну на о́трочища три́жды, и призва́ Го́спода, и рече́: Го́споди, Бо́же мой, да возврати́тся у́бо душа́ о́трочища сего́ в онь, и бысть та́ко. И возопи́ о́трочищь, и сведе́ его́ с го́рницы в дом, и даде́ его́ ма́тери его́. И рече́ Илиа́: виждь, жив сын твой. И рече́ жена́ ко Илии́: се уразуме́х, я́ко челове́к Бо́жий еси́ ты, и глаго́л Госпо́день во усте́х твои́х и́стинен.

8. მესამე მეფეთა წიგნი (17,8-23)

და იყო სიტყუაჲ უფლისა ელიას მიმართ და ჰრქუა: აღდეგ და წარვედ სარეფთად სიდონიისსა და დასჯდე მუნ და, აჰა, მიმცნებიეს მე დედაკაცისა ერთისა ქურივისა გამოზრდად შენი. და აღდგა და წარვიდა სარეფთად ბჭეთა მათ მის ქალაქისათა და, აჰა, მუნ დედაკაცი ერთი ჰკრეფდა შეშასა და ჴმა-უყო ელია და ჰრქუა მას: მომართუ მცირედ ჭურჭლითა წყალი და ვსუა. და წარვიდა მოღებად და ჴმა-უყო მას უკანა ელია და ჰრქვა: მომართუ მე კოტორი ერთ პურიცა ჴელითა შენითა. ჰრქუა მას დედაკაცმან: ცხოველ არს უფალი ღმერთი შენი, დაღათუ მიც ჴუეზა ერთ და მჭელ ერთ ფქვილი საფქვილესა შინა და მცირედ ზეთი რქასა შინა და აჰა, შევკრებ შეშასა ამას, შევიდე და შევქმნე იგი ჩემდა და ყრმათა ჩემთა, შევჭამოთ და ხვალე მოვსწყდეთ. და ჰრქუა მას ელია: ისწრაფე და შევედ და შეჰქმენ სიტყჳსაებრ შენისა და ჰქმნე მისგან პირველად ჩემდა ჴუეზა ერთი მცირე და მომართუ მე, და მერმე ჰქმნე შენდა და ყრმათა შენთათჳს. რამეთუ ესრეთ იტყჳს უფალი ღმერთი ისრაჱლისა: საფქვილესა შენსა არა მოაკლდეს ფქვილი და საზეთესა შენსა არა მოაკლდეს ზეთი ვიდრე ყოფად წჳმისა უფლისა მიერ პირსა ზედა ქუეყანისასა. და წარვიდა დედაკაცი იგი სიტყჳსა მისებრ ელიაჲსისა, მოართვა და ჭამა მან და შვილთა მისთა. და მიერ დღითგან არა მოაკლდა საფქვილესა ფქვილი და საზეთესა მას არა მოაკლდა ზეთი მსგავსად სიტყჳსა მის უფლისა, ვითარცა იტყოდა უფალი ჴელითა ელიასითა.

და იყო, შემდგომად სიტყუათა ამათ დასნეულდა ძე დედოფლისა მის სახლისა. და იყო სენი იგი ძნელ ფრიად, ვიდრე არა დაშთა სამშჳნველიცა მის თანა. და ჰრქუა ელიას: რა ძეს შენი და ჩემი, კაცო ღმრთისაო, შემოხუედ ჩემდა აღჴსნებად უწესობათა ამათ ჩემთა და მოკუდინებად ძისა ამის ჩემისა. და ჰრქუა ელია დედაკაცსა მას: მომეც აქა შვილი ეგე შენი! და მოიქვა იგი მჴართაგან მისთა და აღიყვანა ქორსა მას, რომელსა იყოფოდა იგი, და დადვა ცხედარსა მას თჳსსა. და ღაღად-ყო ელია და თქუა: ჵ უფალო, მოწამეო ამის ქურივისაო, რომლისა თანა მე დამკჳდრებულ ვარ, შენ ჰგუემე ძე მაგისი სიკუდილითა? და დაჰბერა სამგზის ყრმასა მას და ხადოდა უფალსა და თქუა: უფალო, ღმერთო ჩემო, მოიქეცინ სამშჳნველი ყრმისა ამის ამისავე! და იყო ეგრე. და ისმინა უფალმან ღაღადებაჲ ელიასი და მოიქცა სამშჳნველი ყრმისა მის გვამადვე მისა და განცოცხლდა. და გარდმოიყვანა ელია ყრმა იგი ქორისა მისგან სახიდ და მისცა დედასა თჳსსა და ჰრქუა ელია: იხილე, რამეთუ ცოცხალ არს ძე ეგე შენი.

9. Lecture de la Prophétie d’Isaïe (61,10 – 62,5)

Que mon âme exulte dans le Seigneur, parce qu’il m’a revêtu du vêtement de salut et m’a couvert du manteau de justice. Comme un fiancé, Il a placé sur ma tête une couronne et comme une fiancée, Il m’a paré de joyaux. Comme la terre fait pousser ses germes, et comme un jardin fait croître ses semences, ainsi le Seigneur fera germer la justice et l’allégresse à la vue de toutes les nations. À cause de Sion, je ne me tairai point et, à cause de Jérusalem, je ne prendrai point de repos jusqu’à ce que sa justice se lève comme l’aurore et que son salut brille comme un flambeau. Les nations verront ta justice et tous les rois, ta gloire. Et l’on t’appellera d’un nouveau nom, du nom que te donnera le Seigneur. Et tu seras la couronne de beauté dans la main du Seigneur, un diadème royal dans la main de notre Dieu. On ne te nommera plus Délaissée, et l’on n’appellera plus ta terre, Désolation. Mais on t’appellera Ma-volonté, et ta terre, l’Épousée. Car la volonté du Seigneur sera en toi, et ta terre aura un Époux. Comme un jeune homme s’établit avec une jeune vierge, tes fils s’établiront chez toi ; et comme la fiancée fait la joie du fiancé, ainsi tu seras la joie de ton Dieu.

9. Проро́чества Иса́иина чте́ние (61,10 – 62,5)

Да возра́дуется душа́ моя́ о Го́споде: облече́ бо мя в ри́зу спасе́ния, и оде́ждею весе́лия (одея́ мя) я́ко на жениха́ возложи́ на мя вене́ц, и я́ко неве́сту украси́ мя красото́ю. И я́ко земля́ растя́щая цвет свой, и я́ко вертогра́д се́мена своя́ прозябает: та́ко возрасти́т Госпо́дь, Госпо́дь пра́вду, и весе́лие пред все́ми язы́ки. Сио́на ра́ди не умолчу́, и Иерусали́ма ра́ди не попущу́, до́ндеже изы́дет я́ко свет пра́вда моя́, и спасе́ние мое́ я́ко свети́ло разжже́тся. И у́зрят язы́цы пра́вду твою́, и ца́рие сла́ву твою́, и прозову́т тя и́менем но́вым, и́мже Госпо́дь наимену́ет е́. И бу́деши вене́ц добро́ты в руце́ Госпо́дни, и диади́ма Ца́рствия в руце́ Бо́га твоего́. И не прозове́шися ктому́ оставле́н, и земля́ Твоя́ ктому́ не нарече́тся пуста́: тебе́ бо прозове́тся во́ля Моя́, и земля́ Твоя́ вселе́нная: я́ко благоволи́ Госпо́дь в тебе́, и земля́ Твоя́ вку́пе насели́тся. И я́коже живя́й ю́ноша с де́вою, та́ко поживу́т сы́нове твои́ с тобо́ю: и бу́дет я́коже ра́дуется жени́х о неве́сте, та́ко возра́дуется Госпо́дь о тебе́.

9. ესაია წინასწარმეტყველი (61,10 – 62,5)

იხარებს სული ჩემი უფლისა მიმართ, რამეთუ შემმოსა მე სამოსელი საცხოვარებისაჲ და კუართი მხიარულებისაჲ, ვითარცა სიძესა, გარემომდვა მიტრაჲ და, ვითარცა სძალი, შემამკო მე სამკაულითა. და ვითარცა ქვეყანა, აღმაორძინებელი ყუავილსა მისსა, და ვითარცა მტილი განამორჩებნ რაჲ თესლთა მისთა, ეგრეთ აღმოაცენებს უფალი სიმართლესა და სიხარულსა წინაშე ყოველთა წარმართთასა. სიონისათჳს არა დავდუმნე და იერუსალიმისათჳს არ დავაცადო, ვიდრემდისცა გამოვიდეს, ვითარცა ნათელი, სიმართლე ჩემი, ხოლო მაცხოვარება ჩემი, ვითარცა ლამპარი, აღენთოს. და იხილონ ნათესავთა სიმართლე შენი და მეფეთა დიდებაჲ შენი, გიწოდის შენ სახელი შენი ახალი, რომელი უფალმან სახელ-სდვას მას. და იყო გჳრგჳნ შუენიერების ჴელსა შინა უფლისასა და შარავანდ მეფობისა ჴელსა შინა ღმრთისა შენისასა. და არღა მერმე გეწოდოს დატევებულ, და ქუეყანასა შენსა არა ერქუას ოჴერ, რამეთუ შენ გეწოდოს ნება ჩემი და ქუეყანასა შენსა მკჳდროანი, და სათნო იყოს უფალმან შენ შორის, და ქუეყანა შენი დამკჳდრებულ იქმნედ. და ვითარცა ჭაბუკმან დამკჳდრებულმან ქალწულსა თანა, ეგრეთ დაიმკჳდრონ ძეთა შენთა შენ თანა. და იყოს, ვითარსახედ იხარებს სიძე სძალსა ზედა, ეგრეთ იხარებდეს უფალი შენ ზედა.

10. Lecture du Livre de la Genèse (22,1-18)

Il arriva ensuite que Dieu mit Abraham à l’épreuve et lui dit : « Abraham, Abraham. » Celui-ci répondit : « Me voici. » Et Dieu dit : « Prends ton fils bien aimé, celui que tu aimes, Isaac, et va vers les hautes terres, et là, offre-le en holocauste sur l’une des montagnes que Je t’indiquerai. »

Au matin, Abraham se leva et scella son ânesse ; il prit avec lui deux serviteurs et son fils Isaac ; et ayant fendu du bois pour l’holocauste, il se mit en route et le troisième jour il arriva au lieu que Dieu lui avait indiqué. Levant les yeux, Abraham vit le lieu de loin. Abraham dit à ses serviteurs : « Demeurez ici avec l’ânesse ; moi et l’enfant, nous irons jusque là et, après avoir adoré nous reviendrons vers vous. » Abraham prit le bois de l’holocauste et en chargea Isaac, son fils ; il prit dans ses mains le feu et le couteau et tous deux s’en allèrent ensemble.

Isaac dit à Abraham, son père : « Père ! » Il répondit : « Qu’y a-t-il, mon enfant ? » Isaac dit : « Voici le feu et le bois, où est l’agneau pour l’holocauste ? » Abraham répondit : « Dieu verra à trouver l’agneau pour l’holocauste, mon enfant. » Et ils allaient tous deux ensemble. Ils arrivèrent au lieu que Dieu lui avait désigné. Là Abraham dressa un autel et y déposa le bois ; puis ayant lié Isaac, son fils, il le déposa sur le bois de l’autel. Abraham étendit la main et prit le couteau pour égorger son fils. Alors l’Ange du Seigneur l’appela du ciel et dit : « Abraham, Abraham ! » Il répondit : « Me voici. » Et l’ange dit : « Ne porte pas la main sur ton enfant, ne lui fais rien ; car Je sais maintenant que tu crains Dieu et que pour moi tu n’as pas épargné ton fils bien-aimé. »

Et levant les yeux, Abraham vit : voici qu’un bélier était pris dans des broussailles par les cornes ; Abraham alla prendre le bélier et l’offrit en holocauste à la place d’Isaac, son fils. Et Abraham nomma ce lieu : Le-Seigneur-a-vu. Pour que l’on dise aujourd’hui : Sur la montagne le Seigneur a été vu. Et une seconde fois l’Ange du Seigneur appela Abraham du ciel en disant : « Je l’ai juré par moi-même, dit le Seigneur. Parce que tu as accompli cela et que pour moi tu n’as pas épargné ton fils bien-aimé, en vérité, Je te bénirai et te bénirai encore ; Je multiplierai et multiplierai encore ta descendance comme les étoiles du ciel et comme les grains de sable au bord de la mer ; et ta descendance recevra en héritage les villes de tes adversaires. Et toutes les nations de la terre seront bénies en ta descendance, parce que tu as obéi à ma voix. »

10. Бы́тия чте́ние (22,1-18)

Бысть по глаго́лех сих, Бог искуша́ше Авраа́ма, и рече́ ему́: Авраа́ме, Авраа́ме. И рече́: се аз. И рече́: поими́ сы́на твоего́ возлю́бленнаго, его́же возлюби́л еси́, Исаа́ка, и иди́ на зе́млю высо́ку, и вознеси́ Его́ тамо во всесожже́ние, на еди́ну от гор, и́хже ти реку́. Воста́в же Авраа́м у́тро, оседла́ осля́ свое́. Поя́т же с собо́ю два о́трочища, и Исаа́ка сы́на своего́, и растни́в дрова́ во всесожже́ние, воста́в и́де и прии́де на ме́сто, е́же рече́ ему́ Бог, в тре́тий день. И воззре́в Авраа́м очи́ма свои́ма, ви́де ме́сто издале́че. И рече́ Авраа́м отроко́м свои́м: сяди́те зде со осля́тем, аз же и де́тищ по́йдем до о́нде, и поклони́вшеся возврати́мся к вам. Взя же Авраа́м дрова́ всесожже́ния и возложи́ на Исаа́ка Сы́на своего́: взя же в ру́ки и огнь и нож, и идо́ста о́ба вку́пе. Рече́ же Исаа́к ко Авраа́му Отцу́ своему́: отче; он же рече́: что́ есть чадо́? Рече́ же: се огнь и дрова́, где́ есть овча́ е́же во всесожже́ние. Рече́ же Авраам: Бог у́зрит Себе овча́ во всесожже́ние, ча́до. Ше́дше же о́ба вку́пе, приидо́ста на ме́сто, е́же рече́ ему́ Бог: и созда тамо Авраа́м же́ртвенник, и возложи́ дрова: и связа́в Исаа́ка сы́на своего́, возложи́ его́ на же́ртвенник верху́ дров. И простре́ Авраа́м руку́ свою́ взяти́ нож, закла́ти сы́на своего́. И воззва́ и А́нгел Госпо́день с небесе́, и рече́: Авраа́ме, Авраа́ме. Он же рече́: се аз. И рече́: да не возложи́ши руки́ твоея́ на о́трочища, ниже́ да сотвори́ши ему́ что: ны́не бо позна́х, я́ко бои́шися ты Бо́га, и не пощаде́л еси́ сы́на твоего́ возлю́бленнаго Мене́ ра́ди. И воззре́в Авраа́м очи́ма свои́ма, ви́де: и се о́вен еди́н держи́мый рога́ма в са́де Саве́к. И и́де Авраа́м, и взя овна́, и вознесе́ его́ во всесожже́ние, вме́сто Исаа́ка сы́на своего́. И нарече́ Авраа́м и́мя ме́сту тому: Госпо́дь ви́де. Да реку́т Днесь: на горе́ Госпо́дь яви́ся. И воззва́ А́нгел Госпо́день Авраа́ма втори́цею с небесе́, глаго́ля: Мно́ю Саме́м кля́хся, глаго́лет Госпо́дь, Его́же ради́ сотвори́л еси́ глаго́л сей, и не пощаде́л еси́ сы́на твоего́ возлю́бленнаго Мене́ ра́ди. Вои́стинну благословя́ благословлю́ тя, и умножа́я умно́жу се́мя твое́, я́ко зве́зды небе́сныя, и я́ко песо́к вскрай мо́ря: и насле́дит се́мя твое́ гра́ды супоста́тов. И благословя́тся о се́мени твое́м все язы́цы земни́и, зане́же послу́шал еси́ гла́са Моего́.

11. Lecture de la Prophétie d’Isaïe (61,1-9)

L’Esprit du Seigneur est sur moi, c’est pourquoi Il m’a donné l’onction ; Il m’a envoyé porter la bonne nouvelle aux pauvres, guérir ceux qui ont le coeur brisé, proclamer aux captifs leur libération et aux aveugles qu’ils retrouveront la vue ; pour fixer un an de grâce du Seigneur et un jour de rétribution pour notre Dieu, et consoler tous les affligés ; pour apporter aux affligés de Sion la gloire au lieu de cendres, leur apporter l’huile d’allégresse et un vêtement de gloire au lieu de l’esprit d’abattement. Et on les appellera un peuple de justice planté par le Seigneur pour sa gloire. Ils rebâtiront les ruines antiques, ils relèveront les décombres d’autrefois, ils restaureront les cités désertes, abandonnées depuis des générations. Les étrangers viendront paître vos brebis, les fils d’autres tribus seront vos laboureurs et vos vignerons. Mais vous, vous serez appelés prêtres du Seigneur au service de Dieu ; vous dévorerez la puissance des nations et grâce à leurs richesses vous serez admirés.

Ainsi ils hériteront une seconde fois leur terre et jouiront de la joie éternelle. Car moi, Je suis le Seigneur qui aime la justice et qui hait le pillage produit par l’injustice. Je donnerai aux justes leur salaire et J’établirai avec eux une alliance éternelle. Leur descendance sera connue parmi les nations et leurs petits enfants, au milieu des peuples ; tous ceux qui les verront les connaîtront, car ils sont une descendance bénie de Dieu, et ils se réjouiront dans le Seigneur.

11. Проро́чества Иса́иина чте́ние (61,1-9)

Дух Госпо́день на мне, его́же ра́ди пома́за мя, благовести́ти ни́щым посла́ мя, исцели́ти сокруше́нныя се́рдцем, пропове́дати пле́нником отпуще́ние, и слепы́м прозре́ние. Нарещи́ ле́то Госпо́дне прия́тно и день воздая́ния, уте́шити вся пла́чущыя. Да́ти пла́чущым Сио́на сла́ву вме́сто пе́пела, пома́зание весе́лие пла́чущым, украше́ние сла́вы вме́сто ду́ха уны́ния: и нареку́тся ро́дове пра́вды, насажде́ние Госпо́дне в сла́ву. И сози́ждут пусты́ни ве́чныя, запусте́вшыя пре́жде воздви́гнут, и обновя́т грады́ пусты́я, опустоше́нныя в ро́ды. И прии́дут иноро́днии, пасу́щии о́вцы твоя́, и иноплеме́нницы ора́тели, и виногра́дари ва́ши. Вы же свяще́нницы Госпо́дни нарече́теся, служи́телие Бо́га ва́шего, рече́тся вам: кре́пость язык сне́сте и в бога́тстве их чу́дни бу́дете.

Си́це зе́млю свою́ втори́цею насле́дят, и весе́лие ве́чное над главо́ю их. Аз бо есмь Госпо́дь, любя́й пра́вду и ненави́дяй грабле́ния от непра́вды: и дам труд их пра́ведником, и заве́т ве́чен завеща́ю им. И познается во языцех се́мя их, и вну́цы их посреди́ люде́й: всяк ви́дяй я́, позна́ет я́, я́ко си́и суть се́мя благослове́нное от Бо́га, и ра́достию возра́дуются о Го́споде.

12. Lecture du Quatrième livre des Rois (4,8-37)

Un jour Elisée passait par Sunam. Il y avait là une femme riche qui le pressa d’accepter à manger ; et toutes les fois qu’il passait, il se rendait chez elle pour manger. Elle dit à son mari : « Je sais que c’est un homme de Dieu qui passe ainsi souvent chez nous. Faisons-lui une petite chambre haute contre le mur et mettons-y pour lui un lit, une table, un siège et un chandelier, afin qu’il s’y retire quand il viendra chez nous. » Elisée étant revenu un jour se retira dans la chambre haute et s’y coucha. Il dit à Giézi, son serviteur : « Appelle cette Sunamite. » Giézi l’appela et elle se présenta devant lui. Elisée avait dit à Giézi : « Dis-lui : « Tu as pris soin de nous avec toute cette attention, que peut on faire pour toi ? Faut-il parler pour toi au roi ou au chef de l’armée ? » » Elle répondit : « J’habite au milieu de mon peuple. » Et il dit : « Que faire pour elle ? » Giézi répondit : « Mais elle n’a pas de fils et son mari est vieux. » Et Elisée ajouta : « Appelle-la. » Et il l’appela et elle se présenta à la porte et Elisée lui dit : « À cette même époque, dans un an, tu enfanteras un fils. » Et elle dit : « Non, mon seigneur, homme de Dieu, ne trompe pas ta servante. »

Et la femme conçut et elle enfanta un fils à la même époque l’année suivante, comme Elisée le lui avait dit. L’enfant grandit. Un jour qu’il était allé trouver son père auprès des moissonneurs, il dit à son père : « Ma tête, ma tête. » Le père dit à son serviteur : « Porte-le à sa mère. » Le serviteur l’ayant emporté et amené à sa mère, l’enfant resta sur les genoux de sa mère jusqu’à midi, puis il mourut. Elle monta, le coucha sur le lit de l’homme de Dieu, ferma la porte sur lui et sortit. Elle appela son mari et dit : « Envoie-moi, je te prie, un des serviteurs et une ânesse ; je veux aller en hâte vers l’homme de Dieu et je reviendrai aussitôt. » Il dit : « Pourquoi veux-tu aller aujourd’hui vers lui ? Ce n’est ni la nouvelle lune, ni le sabbat. » Elle répondit : « Sois tranquille. »

Et ayant fait sceller l’ânesse, elle dit à son serviteur : « Mène-moi et pars ; ne m’arrête pas sans que je ne te dise : « C’est ici ». » Et tu iras vers l’homme de Dieu sur la montagne du Carmel. Et elle partit et arriva jusque chez l’homme de Dieu sur la montagne. Et dès qu’Elisée la vit venir, il dit à Giézi, son serviteur : « Voici la Sunamite. Cours donc à sa rencontre et dis-lui : « Es-tu en paix ? Ton mari et ton enfant sont-ils en paix ? » » Elle répondit : « Oui, en paix. » Et elle arriva près d’Elisée sur la montagne et elle embrassa ses pieds.

Giézi s’approcha pour la repousser ; mais l’homme de Dieu dit : « Laisse-la, car son âme est dans l’amertume et le Seigneur me l’a caché et ne me l’a pas fait connaître. » Alors elle dit : « Ai-je demandé un fils à mon seigneur ? N’ai-je pas dit : « Ne me trompe pas » ? » Et Elisée dit à Giézi : « Ceins tes reins, prends mon bâton dans ta main et pars. Si tu rencontres quelqu’un, ne le salue pas et si quelqu’un te salue, ne lui réponds pas. Tu étendras mon bâton au-dessus du visage de l’enfant. » Mais la mère de l’enfant dit : « Aussi vrai que le Seigneur est vivant et que ton âme est vivante, je ne te quitterai pas. » Et Elisée se leva et la suivit. Giézi les avait devancés et il avait mis le bâton sur le visage de l’enfant ; mais il n’y eut ni voix, ni signe d’attention. Il s’en retourna au devant d’Elisée et lui rapporta la chose en disant : « L’enfant ne s’est pas réveillé. » Lorsque Elisée arriva dans la maison l’enfant était mort, couché sur son lit. Elisée entra et, ayant fermé la porte sur eux deux, il pria le Seigneur. Et il monta et se coucha sur l’enfant ; et il mit sa bouche sur sa bouche, ses yeux sur ses yeux, ses mains sur ses mains, et il s’étendit sur lui ; et la chair de l’enfant se réchauffa. Elisée retourna dans la maison, s’y promena ça et là, puis remonta et s’étendit sur l’enfant ; et l’enfant éternua sept fois et il ouvrit les yeux. Elisée appela Giézi et dit : « Appelle la Sunamite. » Giézi l’ayant appelée, elle vint vers Elisée. Et Elisée lui dit : « Prends ton fils. » Elle alla se jeter à ses pieds et se prosterna contre terre ; et prenant son fils, elle sortit.

12. Ца́рств четве́ртых чте́ние (4,8-37)

Бысть во еди́н день, и пре́йде Елиссе́й в Сома́н, и ту жена́ ве́лия, и удержа́ его́ сне́сти хле́ба, и бысть ему́ входи́ти, и исходи́ти мно́жицею, и уклоня́шеся та́мо я́сти хле́ба. И рече́ жена́ к му́жу своему́: се ны́не разуме́х, я́ко челове́к Бо́жий свят сей ми́мо хо́дит нас при́сно. Сотвори́м у́бо ему́ го́рницу, ме́сто ма́ло, и поста́вим ему́ та́мо одр, и трапе́зу, и престо́л, и све́щник: и бу́дет внегда́ входи́ти ему́ к нам, и уклоня́ется та́мо. И бысть во еди́н день, и вни́де та́мо, и уклони́ся в го́рницу, и спа та́мо. И рече́ ко Гиези́ю о́трочищу своему́: призови́ ми сомани́тяныню сию́. И призва́ ю́, и ста пред ним. И рече́ ему́: рцы у́бо ей, се удиви́ла еси́ нас всем попече́нием сим, что́ подоба́ет сотвори́ти тебе́? А́ще есть тебе́ сло́во к царю́, или́ ко кня́зю си́лы; она же рече́: (несть) посреде́ люде́й мои́х аз есмь живу́щи. И рече́ ко Гиези́ю: что подоба́ет сотвори́ти ей? И рече́ Гиези́й о́трочищь его́: вои́стинну сы́на несть у нея́, и муж ея́ стар. И рече́: призови́ ю́. И призва ю́, и ста при две́рех. И рече́ Елиссе́й к ней: во вре́мя сие, я́коже час сей, живу́щи ты зачне́ши сы́на. Она же рече́: ни, господи́не, не солжи́ рабе́ твое́й. И зача́т во чре́ве жена́, и роди́ сы́на во вре́мя сие́, я́коже час сей живу́щи, я́коже глаго́ла к ней Елиссе́й. И возмужа́ о́трочищь: и бысть, егда́ изы́де ко отцу́ своему́, к жну́щым, и рече́ ко отцу́ своему́: глава́ моя́, глава́ моя́ (боли́т). И рече́ ко о́троку: неси́ его́ к ма́тери его́. И несе́ его́ к ма́тери его́, и лежа́ше на коле́ну ея́ до полу́дни, и умре́. И вознесе́ его́, и положи́ его́ на одре́ челове́ка Бо́жия: и затвори́ его́, и изы́де, и призва́ му́жа своего́, и рече́ ему́: Посли́ ми у́бо еди́наго от о́трок, и еди́но от осля́т, и теку́ до челове́ка Бо́жия, и возвращу́ся. И рече́: что́ я́ко ты и́деши к нему́ Днесь? Не нов ме́сяц, ниже́ суббо́та. Она же рече́, мир. И оседла́ осля́, и рече́ ко о́трочищу своему: веди́, и иди́, да не удержи́ши мене́, е́же все́сти, я́коже реку́ тебе́. Гряди́ и иди́, и прииди́ к челове́ку Бо́жию на го́ру Карми́льскую. И и́де, и прии́де до челове́ка Бо́жия в го́ру Карми́льскую. И бысть я́ко ви́де ю́ Елиссе́й гряду́щую, и рече́ к Гиези́ю о́трочищу своему́: се у́бо сомани́тяныня о́ная! Ны́не тецы в сре́тение ея́ и рече́ши ей: мир ли тебе́? И тече́ во сре́тение ей и рече́ ей: мир ли тебе́? Мир ли му́жу твоему́? Мир ли о́трочищу твоему́; она же рече́, мир. И прии́де к Елиссе́ю на го́ру, и я́тся за но́зе Его́: и прибли́жися Гиези́й отри́нути ю́. И рече́ Елиссе́й: оста́ви ю́, я́ко душа́ ея́ боле́зненна в ней, и Госпо́дь укры́ от Мене́, и не возвести́ мне. Она́ же рече́: еда́ проси́х сы́на у господи́на моего́? Я́ко реко́х: не прельсти́ мене́. И рече́ Елиссе́й ко Гиези́ю: препоя́ши чре́сла тво́я, и возми́ жезл мой в ру́це твои́ и иди́, я́ко а́ще обря́щеши му́жа, да не благослови́ши его́, и а́ще благослови́т тя муж, не отвеща́й ему́; и возложи́ жезл мой на лице́ о́трочища. И рече́ мати о́трочища: жив Госпо́дь, и жива́ душа́ твоя́, а́ще оста́влю тебе́. И воста́ Елиссе́й, и и́де в след ея́. И Гиези́й и́де пред не́ю, и возложи́ жезл на лице́ о́трочища, и не бе гла́са, и не бе слы́шания. И возврати́ся в срете́ние его́, и пове́да ему́, глаго́ля: не воста́ о́трочищь. И вни́де Елиссе́й в хра́мину, и се о́трочищь уме́рый положе́н на одре́ его́. И вни́де Елиссе́й в дом, и затвори́ дверь за двою́ собо́ю, и помоли́ся Го́споду. И взы́де, и ля́же на о́трочищи, и положи́ уста́ своя́ на усте́х его́, и о́чи свои́ на о́чи его́, и ру́це свои́ на ру́це его́, и плесне́ свои́ на плесну́ его́: и сляче́ся над ним, и ду́ну на него́, и согре́яся плоть о́трочища. И обрати́ся, и походи́ в хра́мине сю́ду и сю́ду: и взы́де, и сляче́ся над о́трочищем седми́жды: и отве́рзе о́трочищь о́чи свои́. И возопи́ Елиссе́й ко Гиези́ю и рече́: призови́ ми сомани́тяныню сию́. И призва́ ю́, и вни́де к нему́, и рече Елиссе́й: приими́ сы́на твоего́. И вни́де жена́, и паде́ на но́гу его́, и поклони́ся ему́ до земли́: и прия́т сы́на своего́, и изы́де.

13. Lecture de la Prophétie d’Isaïe (63,11 -64,5)

Ainsi parle le Seigneur : Où est celui qui a fait monter de la mer le pasteur des brebis ? Où est celui qui a placé en elles l’Esprit Saint ? Où est celui qui de son bras glorieux accompagna la droite de Moïse ? Il a divisé les eaux devant sa Face, afin de rendre son nom éternel. Il les a conduits à travers l’abîme comme un cheval à travers le désert et ils n’ont pas connu la fatigue. Ils ont été comme un troupeau à travers la plaine, l’Esprit est descendu du Seigneur et les a guidés.

C’est ainsi que Tu as conduit ton peuple afin de rendre ton Nom glorieux. Regarde du haut des cieux, Seigneur, de la sainte demeure de ta gloire, et vois. Où est ton zèle, où est ta force ? Où est l’abondance de ta miséricorde et de ta compassion, toi qui nous as supportés ? Car Tu es notre Père, puisque Abraham nous a ignorés et qu’Israël ne nous a pas reconnus ; mais toi, Seigneur, notre Père, délivre-nous ; dès l’origine ton Nom est sur nous.

Pourquoi, Seigneur, nous as-Tu détournés de ta voie, as-Tu endurci nos coeurs de sorte que nous ne te craignons plus ? Tourne-toi vers nous à cause de tes serviteurs, et des tribus de ton héritage, afin que nous recevions en héritage une petite part de ta montagne sainte. Nos ennemis ont foulé aux pieds ton sanctuaire.

Nous sommes redevenus comme à l’origine au temps où Tu ne nous commandais pas et que ton Nom n’était pas invoqué sur nous. Si Tu ouvres les cieux, les montagnes trembleront devant toi et elles fondront comme fond la cire en face du feu ; et le feu consumera tes adversaires et ton Nom sera manifesté parmi tes ennemis ; devant ta Face les nations seront bouleversées.

Quand Tu accompliras tes exploits, les montagnes trembleront devant toi. De toute éternité, jamais nous n’avons entendu, jamais nos yeux n’ont vu de Dieu autre que toi, ni d’autres oeuvres que celles que Tu as faites pour ceux qui attendent de toi la miséricorde. Car c’est la miséricorde qui ira au-devant de ceux qui pratiquent la justice, et ils se souviendront de tes voies.

13. Проро́чества Иса́иина чте́ние (63,11 -64,5)

Та́ко глаго́лет Госпо́дь: где Возведый от земли́ па́стыря ове́ц Свои́х? где есть Вложи́вый в них Ду́ха Свята́го? Возве́дшая десни́цею Моисе́а мы́шца сла́вы Его́, раздели́ во́ду пред лице́м его́, сотвори́ти Ему́ И́мя ве́чно. Проведе́ их сквозе́ бе́здну, я́коже коня́ сквозь пусты́ню, и не утруди́шася. И я́ко скоты́ по по́лю, и сни́де Дух от Го́спода и наста́ви их: та́ко прове́л еси́ лю́ди Твоя́, сотвори́ тебе́ самому И́мя сла́вно. Обрати́ся, Го́споди, от небесе́, и виждь от до́му свята́го Твоего́ и сла́вы Твоея́: где есть ре́вность Твоя́ и кре́пость Твоя́? Где есть мно́жество ми́лости Твоея́, и щедро́т Твои́х, я́ко терпе́л еси́ нам. Ты бо еси́ Оте́ц наш, поне́же Авраа́м не уве́де нас, и Изра́иль не позна́ нас: но Ты, Го́споди, Оте́ц наш, изба́ви ны; испе́рва И́мя Твое́ на нас есть. Что́ уклони́л еси́ нас, Го́споди, от пути́ Твоего́, и ожесточи́л еси́ сердца на́ша, е́же не боя́тися Тебе́? Обрати́ся ра́ди раб Твои́х, ра́ди племе́н достоя́ния Твоего́. Да (поне́) мало насле́дим горы святы́я Твоея́. Проти́вницы на́ши попра́ша святы́ню Твою́. Бы́хом я́ко испе́рва, егда́ не владе́л еси́ на́ми, ниже́ бе нарече́нно И́мя Твое́ на нас. А́ще отве́рзеши не́бо, тре́пет прии́мут от Тебе́ го́ры и растают. Я́ко тает воск от лица́ огня́, и попали́т огнь супоста́ты и я́влено бу́дет и́мя Твое́ в сопроти́вных Твои́х: от Лица́ Твоего́ язы́цы возмяту́тся, егда́ сотвори́ши сла́вная тре́пет прии́мут от Тебе́ го́ры. От ве́ка не слы́шахом ниже́ о́чи на́ши ви́деша Бо́га, разве Тебе́, и дела Твоя́, я́же сотвори́ши жду́щым ми́лости. Ми́лость бо сря́щет творя́щих правду, и пути́ Твоя́ помяну́тся.

14. Lecture de la Prophétie de Jérémie (31,31-34)

Ainsi parle le Seigneur : Voici que viennent des jours, où J’établirai avec la maison d’Israël et la maison de Juda une Alliance nouvelle, non pas comme l’Alliance que J’avais établie avec leurs pères le jour où Je les avais pris par la main pour les faire sortir du pays d’Egypte, parce qu’ils n’étaient pas restés fidèles à mon Alliance ; et moi, Je les ai délaissés, dit le Seigneur. Car voici l’Alliance que J’établirai avec la maison d’Israël, après ces jours-là, dit le Seigneur : J’introduirai mes lois dans leurs pensées, Je les écrirai sur leurs coeurs, et Je serai leur Dieu et eux seront mon peuple. Personne n’enseignera plus son voisin ni son frère en disant : « Connais le Seigneur. » Car ils me connaîtront tous, du plus petit au plus grand ; car Je serai miséricordieux envers leurs iniquités et Je ne me souviendrai plus de leurs péchés.

14. Проро́чества И́ереми́ина чте́ние (31,31-34)

Та́ко глаго́лет Госпо́дь: се дни́е гряду́т, и завеща́ю до́му Изра́илеву, и до́му Иу́дину заве́т нов: Не по заве́ту, его́же завеща́х отце́м их, в день, во́ньже е́мшу Ми за руку́ их, извести́ я от земли́ Еги́петския, я́ко ти́и не пребы́ша в заве́те Мое́м, и Аз небрего́х их, глаго́лет Госпо́дь. Я́ко сей заве́т, его́же завеща́ю до́му Изра́илеву, по днех о́нех, глаго́лет Госпо́дь: дая зако́ны Моя́ в мысли их, и на сердца́х их напишу́ я, и буду им в Бо́га, и ти́и бу́дут Ми в лю́ди. И не научи́т ки́йждо бли́жняго своего́ и ки́йждо брата своего́, глаго́ля: познай Го́спода, я́ко вси позна́ют Мя от мала да́же и до вели́каго их: я́ко ми́лостив буду непра́вдам их, и грехо́в их не помяну ктому́.

15. Lecture de la prophétie de Daniel (3,1-88)

La dix-huitième année, le roi Nabuchodonosor fit une statue d’or, haute de soixante coudées et large de six coudées ; il la dressa dans la plaine de Déèra dans la province de Babylone. Et le roi Nabuchodonosor convoqua les satrapes, les généraux, les gouverneurs et les chefs, les magistrats, les autorités et tous les préfets des provinces, il leur ordonna de se rendre à la dédicace de l’idole que lui, le roi Nabuchodonosor, avait dressée. Ainsi s’assemblèrent les gouverneurs, les satrapes, les généraux, les chefs et les grands magistrats, les autorités et tous les préfets des provinces pour la dédicace de la statue que le roi Nabuchodonosor avait dressée, et ils se tinrent devant la statue. Un héraut cria d’une voix forte : « Vous peuples, tribus et nations, écoutez : « A l’heure où vous entendrez le son de la trompette, du chalumeau, de la cithare, de la sambuque, du psaltérion, de la cornemuse et de toutes sortes d’instruments, vous vous prosternerez pour adorer la statue d’or que le roi Nabuchodonosor a dressée. Quiconque ne se prosternera pas et n’adorera pas la statue, sera sur le champ jeté dans la fournaise de feu ardent ». »

Ainsi, quand tous les peuples entendirent le son de la trompette, du chalumeau, de la cithare, de la sambuque, du psaltérion, de la cornemuse et de toutes sortes d’instruments, tous les peuples, tribus et nations se prosternèrent et adorèrent la statue d’or qu’avait dressée le roi Nabuchodonosor. Alors des Chaldéens s’approchèrent du roi Nabuchodonosor pour dénoncer des Juifs : « Ô roi, vis à jamais ! Tu as donné, ô roi, l’ordre que tout homme qui entendrait le son de la trompette, du chalumeau, de la cithare, de la sambuque, du psaltérion, de la cornemuse et de toutes sortes d’instruments, et ne se prosternerait pas pour adorer la statue d’or, serait jeté dans la fournaise de feu ardent. Or, il y a des Juifs que tu as préposés aux affaires de la province de Babylone : Sédrak, Misak et Abdénago, qui n’ont pas obéi à ton commandement, ô roi ; ils ne servent pas tes dieux et n’adorent pas la statue d’or que tu as dressée. » Alors Nabuchodonosor, hors de lui et furieux, ordonna d’amener Sédrak, Misak et Abdénago, et ils furent amenés devant le roi. Nabuchodonosor prit la parole et leur dit : « Est-il vrai, Sédrak, Misak et Abdénago, que vous ne servez pas mes dieux et que vous n’adorez pas la statue d’or que j’ai dressée ? Maintenant, au moment où vous entendrez le son de la trompette, du chalumeau, de la cithare, de la sambuque, du psaltérion, de la cornemuse et de toutes sortes d’instruments, êtes-vous prêts à vous prosterner pour adorer la statue d’or que j’ai faite ? Si vous ne l’adorez pas, vous serez sur le champ jetés dans la fournaise de feu ardent ; et quel est le Dieu qui vous délivrera de ma main ? » Sédrak, Misak et Abdénago prirent la parole et dirent au roi Nabuchodonosor : « Nous n’avons pas à te répondre à ce sujet. Notre Dieu est dans les cieux, c’est lui que nous servons. Il a le pouvoir de nous retirer de la fournaise de feu ardent et de nous délivrer de ta main, ô roi. Sinon sache, ô roi, que tes dieux nous ne les servons pas et que la statue d’or que tu as dressée nous ne l’adorerons pas. »

Alors Nabuchodonosor fut rempli de fureur et il changea de visage devant Sédrak, Misak et Abdénago : « Activez, dit-il, la fournaise sept fois plus, jusqu’à ce qu’elle soit toute en feu. » Et il appela des hommes très forts et leur dit : « Enchaînez et jetez dans la fournaise de feu ardent Sédrak, Misak et Abdénago. » Alors ces hommes furent enchaînés avec leurs tuniques, leurs tiares et leurs chaussures, et jetés au milieu de la fournaise de feu ardent.

Car l’ordre du roi était sans appel et la fournaise était surchauffée à l’extrême. Et tous trois, Sédrak, Misak et Abdénago, tout enchaînés tombèrent au milieu de la fournaise ardente. Et ils marchaient au milieu des flammes, louant Dieu et bénissant le Seigneur.

Alors l’un d’eux, Azarias, se dressa, ouvrit la bouche au milieu du feu et fit cette prière : « Tu es béni, Seigneur, Dieu de nos pères ; ton Nom est loué et glorifié dans les siècles ; car Tu es juste en tout ce que Tu as fait pour nous et toutes tes oeuvres sont vraies, tes voies sont droites et toute ta justice est vérité ; et dans tout ce que Tu as fait venir sur nous et sur Jérusalem, la ville sainte de nos pères, Tu as rendu des jugements de vérité ; et tout cela par une juste sentence Tu l’as fait à cause de nos péchés. Car nous avons péché et commis l’iniquité en nous éloignant de toi, et en toutes choses nous avons péché, nous n’avons pas écouté ni gardé, ni accompli les commandements que Tu nous avais donnés pour notre bien. Ce que Tu nous as infligé et que Tu nous as fait, c’est par un juste jugement que Tu l’as fait : Tu nous as livrés aux mains d’ennemis iniques, d’apostats odieux et d’un roi, le plus injuste et le plus cruel de ceux qui sont sur toute la terre. Et maintenant nous ne pouvons plus ouvrir la bouche, nous sommes devenus honte et opprobre pour tes serviteurs et pour ceux qui te vénèrent. Ne nous abandonne pas à l’heure de la fin à cause de ton Nom, ne détruis pas ton Alliance, et ne nous retire pas ta miséricorde à cause d’Abraham, ton bien-aimé, d’Isaac, ton serviteur et d’Israël, ton saint, auxquels Tu avais promis de multiplier leur descendance comme les étoiles du ciel et comme les grains de sable au bord de la mer.

Car, ô Maître, nous avons été abaissés plus que toutes les nations et nous sommes aujourd’hui humiliés par toute la terre à cause de nos péchés. Maintenant il n’y a plus pour nous ni prince, ni prophète, ni chef, ni holocauste, ni sacrifice, ni oblation, ni encens, ni lieu où t’offrir des prémices afin d’obtenir ta miséricorde. Mais à cause de notre âme brisée et de notre esprit humilié, puissions-nous être agréés comme holocauste de béliers, de taureaux et de myriades d’agneaux gras ; qu’ainsi notre sacrifice parvienne aujourd’hui devant toi et qu’il soit parfait à tes yeux, car ceux qui mettent leur confiance en toi ne seront pas confondus. Maintenant de tout notre coeur nous te suivons, nous te craignons et cherchons ta Face. Ne nous confonds pas, mais agis avec nous selon ta douceur et l’abondance de ta miséricorde ; délivre-nous par tes prodiges et donne, Seigneur, gloire à ton Nom ; qu’ils soient confondus tous ceux qui maltraitent tes serviteurs ; qu’ils soient couverts de honte par la perte de toute leur puissance et que leur force soit brisée, afin qu’ils sachent que Tu es le Seigneur, le Dieu unique et glorieux par toute la terre. »

Cependant les serviteurs du roi qui les avaient jetés dans la fournaise, ne cessaient de l’alimenter de naphte, de poix, d’étoupe et de sarments. La flamme s’élevait de quarante-neuf coudées au-dessus de la fournaise et, s’élançant, elle brûla les Chaldéens qui se trouvaient autour de la fournaise. Mais l’ange du Seigneur descendit dans la fournaise avec Azarias et ses compagnons et il repoussa la flamme hors de la fournaise ; il rendit le milieu de la fournaise semblable à un souffle bruissant de rosée et le feu ne les effleura même pas, ne les blessa pas et ne leur causa aucun mal.

Alors tous trois d’une seule voix chantèrent, bénirent et glorifièrent Dieu dans la fournaise en disant : Tu es béni, Seigneur, Dieu de nos pères, Tu es loué et exalté dans les siècles ; et le saint Nom de ta gloire est béni, il est loué et exalté dans les siècles ;

Tu es béni dans le temple de ta sainte gloire, Tu es exalté et glorifié dans les siècles ;

Tu es béni, toi qui sondes les abîmes et sièges sur les chérubins, Tu es loué et exalté dans les siècles ;

Tu es béni sur le trône de gloire de ton royaume, Tu es exalté et magnifié dans les siècles ; Tu es béni au firmament du ciel, Tu es loué et exalté dans les siècles.

On ouvre alors les portes saintes. Tous se lèvent.

Le Lecteur : Chantez le Seigneur et exaltez-le dans tous les siècles.

Le Choeur : Chantez le Seigneur et exaltez-le dans tous les siècles.

Et de même, après chaque verset.

Le Lecteur :

Bénissez le Seigneur, toutes les oeuvres du Seigneur.

Bénissez le Seigneur, anges du Seigneur et tous les cieux.

Bénissez le Seigneur, toutes les eaux au-dessus des cieux, toutes les

puissances du Seigneur.

Bénissez le Seigneur, soleil et lune, et vous toutes les étoiles du ciel.

Bénissez le Seigneur, lumière et ténèbres, nuit et jour.

Bénissez le Seigneur, pluie et rosée et tous les vents.

Bénissez le Seigneur, feu et chaleur, froid et vent torride.

Bénissez le Seigneur, rosée et givre, gelée et frimas.

Bénissez le Seigneur, glaces et neige, éclairs et nuages.

Bénissez le Seigneur, terre, montagnes et collines, et tout ce qui pousse sur la

terre.

Bénissez le Seigneur, sources, mers et rivières, monstres marins et tout ce qui

se meut dans les eaux.

Bénissez le Seigneur, tous les oiseaux du ciel, bêtes sauvages et troupeaux.

Bénissez le Seigneur, fils des hommes ; qu’Israël bénisse le Seigneur.

Bénissez le Seigneur, prêtres du Seigneur, serviteurs du Seigneur.

Bénissez le Seigneur, esprits et âmes des justes, saints et humbles de coeur.

Bénissez le Seigneur, Ananias, Azarias et Missaël.

Bénissez le Seigneur, apôtres, prophètes et martyrs du Seigneur.

Bénissons le Seigneur, Père, Fils et Saint-Esprit, maintenant et toujours et

pour les siècles des siècles. Amen.

Puis le lecteur proclame d’une voix forte :

Louons, bénissons, adorons, le Seigneur, et il conclut en chantant : le

chantant et l’exaltant dans tous les siècles.

15. Проро́чества Дании́лова чте́ние (3,1-56)

В ле́то осмонадесятое Навуходоно́сор царь сотвори́ те́ло зла́то, высота́ его́ лакте́й шести́десяти, и широта́ его́ лакте́й шести́: и поста́ви е́ на по́ли Де́ире, во стране́ Вавило́нстей. И посла́ (Навуходоно́сор царь) собра́ти ипа́ты, и воево́ды, и местонача́льники, вожди́ же и мучи́тели, и су́щыя на власте́х. И вся кня́зи стран, приити́ на обновле́ние куми́ра, его́же поста́ви Навуходоно́сор царь. И собра́шася местонача́льницы, ипа́ты, воево́ды, вожди́, мучи́тели вели́цы, и́же над властьми́, и вси начальницы стран, на обновле́ние те́ла, е́же поста́ви Навуходоно́сор царь: и ста́ша пред те́лом, еже поста́ви Навуходоно́сор царь. И пропове́дник вопия́ше с кре́постию: вам глаго́лется, наро́ди, лю́дие, племена́, язы́цы. В о́ньже час а́ще услы́шите глас трубы́, свире́ли же и гу́сли, самви́ки же и псалти́ри, и согла́сия, и вся́каго рода мусики́йска, па́дающе покланя́йтеся те́лу злато́му, е́же поста́ви Навуходоно́сор царь. И и́же а́ще не пад поклони́тся, в той час вве́ржен бу́дет в пещь огне́м горя́щую. И бысть егда́ услы́шаша лю́дие глас трубы́, свире́ли же и гу́сли, самви́ки же и псалти́ри, и согла́сия, и вся́каго рода мусики́йскаго, па́дающе вси лю́дие, племена, язы́цы, покланя́хуся те́лу злато́му, е́же поста́ви Навуходоно́сор царь. Тогда́ приступи́ша му́жие халде́йстии и оболга́ша иуде́ев, отвеща́вше ре́ша Навуходоно́сору царе́ви: царю́, во ве́ки живи́. Ты, царю́, положи́л еси́ повеле́ние, да всяк челове́к, и́же а́ще услы́шит глас трубы́, свире́ли же и гу́сли, самви́ки же и псалти́ри, и согла́сия, и вся́каго ро́да мусики́йска, и не пад покло́нится те́лу злато́му, вве́ржен бу́дет в пещь огне́м горя́щую. Суть у́бо му́жи иуде́е, и́хже поста́вил еси́ над де́лы страны́ вави́лонския, Седра́х, Миса́х и Авденаго́, и́же не послу́шаша за́поведи твоея́, царю́, и бого́м твои́м не слу́жат, и те́лу злато́му, е́же поста́вил еси́, не покланя́ются. Тогда́ Навуходоно́сор в я́рости и гне́ве рече́ привести́ Седра́ха, Миса́ха и Авденаго́: и приведе́ни бы́ша пред царя́. И отвеща́ Навуходоно́сор, и рече́ им: а́ще вои́стинну, Седра́х, Миса́х и Авденаго́, бого́м мои́м не слу́жите, и те́лу злато́му, е́же поста́вих, не покланя́етеся. Ны́не у́бо а́ще есте́ гото́ви, да егда́ услы́шите глас трубы́, свире́ли же и гу́сли, самви́ки же и псалти́ри, и согла́сия, и вся́каго рода мусики́йскаго, па́дше поклони́теся те́лу злато́му, е́же сотвори́х. А́ще же не поклони́теся, в той час вве́ржени бу́дете в пещь огне́м горя́щую: и кто́ есть Бог, И́же и́змет вы из руки́ моея́? И отвеща́ша Седра́х, Миса́х и Авденаго́, глаго́люще царю́ Навуходоно́сору: не тре́бе нам о глаго́ле сем отвеща́ти тебе́. Есть бо Бог наш на Небесе́х, Ему́же мы слу́жим, си́лен изъя́ти нас от пе́щи огне́м горя́щия, и от руку́ твое́ю изба́вити нас, царю́. А́ще ли ни, ве́домо да бу́дет тебе́, царю́, я́ко бого́м твои́м не слу́жим, и те́лу злато́му, еже поста́вил еси́, не кла́няемся. Тогда́ Навуходоно́сор испо́лнися я́рости, и зрак лица́ его́ измени́ся на Седра́ха, Миса́ха и Авденаго́, и рече: разжжи́те пещь седмери́цею, до́ндеже до конца́ разгори́тся. И му́жем си́льным кре́постию рече́: окова́вше Седра́ха, Миса́ха и Авденаго́, вве́рзите в пещь огне́м горя́щую. Тогда́ мужие о́нии око́вани бы́ша с гащами свои́ми, и покрыва́лы, и сапогми́, и со оде́ждами свои́ми, и вве́ржени бы́ша посреде́ пе́щи огне́м горя́щия. Поне́же глаго́л царе́в превозмо́же, и пещь разжже́на бысть преизли́шше: и муже́й о́ных, и́же вверго́ша Седра́ха, Миса́ха и Авденаго́, уби́ пла́мень о́гненный. И мужие ти́и трие́, Седра́х, Миса́х и Авденаго́, падо́ша посреде́ пе́щи огне́м горя́щия окова́ни. И хожда́ху посре́де пла́мене пою́ще Бога, и благословя́ще Го́спода. И став с ни́ми Аза́риа помоли́ся си́це, и отве́рз уста́ своя́ посреде́ огня, рече́: Благослове́н еси́, Го́споди, Бо́же оте́ц на́ших, хва́льно и просла́влено И́мя Твое́ во ве́ки. Я́ко пра́веден еси́ о всех я́же сотвори́л еси́ нам и вся дела́ Твоя́ и́стинна, и пра́ви путие́ Твои́, и вси суди́ Твои́ и́стинны. И судьбы́ и́стинны сотвори́л еси́ по всем, я́же наве́л еси́ на ны, и на град Святы́й оте́ц на́ших, Иерусали́м: я́ко и́стиною и судо́м наве́л еси́ сия́ вся на ны грех ра́ди на́ших. Я́ко согреши́хом и беззако́нновахом отступи́вше от Тебе́, и прегреши́хом во всех. И за́поведей Твои́х не послу́шахом, ниже́ соблюдо́хом, ниже́ сотвори́хом, я́коже запове́дал еси́ нам, да бла́го нам бу́дет. И вся, ели́ка сотвори́л еси́ нам, и вся, ели́ка наве́л еси́ на ны, и́стинным судо́м сотвори́л еси́. И пре́дал еси́ нас в ру́ки враго́в беззако́нных, ме́рзких отсту́пников: и царю́ непра́ведну, и лука́внейшу па́че всея́ земли́. И ны́не несть нам отве́рсти уст, студ и поноше́ние бы́хом рабо́м Твои́м, и чту́щым Тя. Не преда́ждь у́бо нас до конца́ И́мене Твоего́ ра́ди, и не разори́ Заве́та Твоего́, и не отста́ви ми́лости Твоея́ от нас, Авраа́ма ра́ди возлю́бленнаго от Тебе́, и за Исаа́ка раба́ Твоего́, и Изра́иля Свята́го Твоего́. И́мже глаго́лал еси́ умно́жити се́мя их, я́ко зве́зды небе́сныя, и я́ко песо́к вскрай мо́ря. Я́ко, Влады́ко, умалихомся па́че всех язы́к, и есмы́ смире́ни по всей земли́ днесь грех ра́ди на́ших. И несть во вре́мя сие́ кня́зя, и проро́ка, и вожда́: ниже́ всесожже́ния, ниже́ же́ртвы, ниже́ приноше́ния, ниже́ кади́ла, ни ме́ста, е́же пожре́ти пред Тобо́ю. И обрести́ ми́лость: но душе́ю сокруше́нною и Ду́хом смире́нным, да прия́ты бу́дем. Я́ко во всесожже́ниих о́вних и ю́нчих, и я́ко во тмах а́гниц ту́чных: та́ко да бу́дет же́ртва на́ша пред Тобо́ю днесь, и да соверши́тся по Тебе́, я́ко несть студа́ упова́ющым на Тя. И ны́не возсле́дуем всем се́рдцем, и бои́мся Тебе́, и и́щем лица́ Твоего́. Не посрами́ нас, но сотвори́ с на́ми по кро́тости Твое́й, и по мно́жеству ми́лости Твоея́. И изми́ нас по чудесе́м Твои́м, и даждь сла́ву И́мени Твоему́, Го́споди. И да посра́мятся вси явля́ющии рабо́м Твои́м зла́я, и да постыдя́тся от вся́кия си́лы, и кре́пость их да сокруши́тся. И да разуме́ют, я́ко Ты еси́ Госпо́дь Бог еди́н, и славен по всей вселе́нней. И не преста́ша, вве́ргшии их, слуги́ царе́вы жгу́ще пещь на́ффою и смоло́ю, и изгре́бми и хвра́стием. И разлива́шеся пла́мень над пе́щию на ла́ктии четы́редесять де́вять. И обы́де и пожже́, и́хже обре́те о́крест пещи́ халде́йския. А́нгел же Госпо́день сни́де ку́пно с сущими со Аза́риею в пещь. И отрясе́ пла́мень о́гненный от пещи́. И сотвори́ сре́днее пещи́ я́ко дух росы́ шумя́щ и не прикосну́ся их отню́д огнь, и не оскорби́, ниже́ стужи́ им. Тогда́ ти́и трие́ я́ко еди́ными усты поя́ху, и благословля́ху, и славля́ху Бо́га в пещи́, глаго́люще: Благослове́н еси́, Го́споди, Бо́же оте́ц на́ших, и препе́тый и превозноси́мый во ве́ки, и благослове́но И́мя сла́вы Твоея́ свято́е, и препе́тое и превозноси́мое во ве́ки. Благослове́н еси́ в храме Святы́я сла́вы Твоея́, и препе́тый и превозноси́мый во ве́ки. Благослове́н еси́ ви́дяй бе́здны, седи́й на Херуви́мех, и препе́тый и превозноси́мый во ве́ки. Благослове́н еси́ на престо́ле сла́вы Ца́рствия Твоего́, и препе́тый и превозноси́мый во ве́ки. Благослове́н еси́ на тве́рди Небе́сней, и препе́тый, и превозноси́мый во ве́ки.

Зде же востают и пою́т на о́ба ли́ка.

Чтец: Го́спода по́йте и превозноси́те во вся ве́ки.

Лик то́жде: Го́спода по́йте и превозноси́те во вся ве́ки. (По каждом стихе)

Чтец же глаго́лет стихи́ поряду:

Благослови́те, вся дела́ Госпо́дня.

Благослови́те, А́нгели Госпо́дни.

Благослови́те, Небеса́.

Благослови́те, во́ды вся, я́же превыше небе́с.

Благослови́те, вся Си́лы Госпо́дни,

Благослови́те, со́лнце и луна.

Благослови́те, зве́зды небе́сныя.

Благослови́те, всяк дождь и роса́.

Благослови́те, вси дуси.

Благослови́те, огнь и вар.

Благослови́те, студь и зной.

Благослови́те, ро́сы и и́ней.

Благослови́те, но́щи и дни́е.

Благослови́те, свет и тьма.

Благослови́те, лед и мраз.

Благослови́те, сланы и сне́зи.

Благослови́те, мо́лния и о́блацы.

Да Благослови́т земля́.

Благослови́те, го́ры и хо́лми

Благослови́те, вся прозяба́ющая на земли́.

Благослови́те, исто́чницы.

Благослови́те, моря и ре́ки.

Благослови́те, ки́ти и вся дви́жущаяся в вода́х.

Благослови́те, вся пти́цы небе́сныя.

Благослови́те, зве́рие и вси ско́ти.

Благослови́те, сы́нове челове́честии.

Да благослови́т Изра́иль.

Благослови́те, иере́и Госпо́дни.

Благослови́те, раби́ Госпо́дни.

Благослови́те, дуси и ду́шы пра́ведных.

Благослови́те, преподо́бнии и смире́ннии се́рдцем.

Благослови́те, Ананиа, Азариа и Мисаил.

Благослови́те, апо́столи, проро́цы и му́ченицы Госпо́дни.

Благослови́м Отца́, и Сы́на, и Свята́го Ду́ха.

И ны́не, и при́сно, и во ве́ки веко́в. Ами́нь.

Хвалим, благослови́м, покланяемся Го́сподеви.

Лик: Пою́ще и превознося́ще во вся ве́ки.